Zase je dneska

Čekala jsem vtipné existenciální svitky Ale byly to jen fest depresivní b... BÁSNĚ. Uff, už při letmém pohledu na čtenářskou výzvu letošního roku mi bylo jasné, že téma poezie bude pro mě osobně nejtěžším. Básničkám jakéhokoli druhu se vyhýbám jak čert kříži, snesu jen ty, které jsou epické nebo vtipné. Od téhle sbírky jsem čekala to druhé - a to jsem se teda dost spletla... Zřejmě před dávnými a dávnými lety, v dobách, kdy jsem byla tak trošku emo a nosila červenou kostkovanou košili tak, aby mi ladila s tehdy aktuální barvou vlasů, bych se nad touhle básnickou sbírkou naprosto rozplývala. Možná se i pár veršů naučila zpaměti, nebo si je zapsala do deníčku - jak to ten Charvát hustě vystih, tu naší blbou dobu, kdy všechno je tak na hov..., že... S odstupem let, taky po pár sebepoznávacích zkušenostech (teda žábu za sebou nemám, to je fakt), musím říct jen to, že jaký si to uděláš, takový to máš, jak přemýšlíš, tak žiješ... Takže touhle bažinatou stezkou, kdy je všechno špatně - děkuju, ale už ne.

Jiří Charvát mě opravdu baví v současnosti nejvíc z poetů. Vykouřil halucinogenní žábu a zjistil, že neexistuje. Přeložil Jeda McKennu, který mu to s chutí svým drsným způsobem potvrdil. Co s tím? Snaží se popasovat se životem tak, jak píše, že objímá svoji třeskutou melancholii, až vzniká trochu cynický humor s (předstíraným:) nadhledem. Jeho videu "7 důvodů proč nenajdete pravou lásku" jsem se smála ještě dlouho potom. Když čtu jeho básně, přijde mi, jako by je psal beatnický filozof Alan Watts, když by se narodil v naší době a bylo by mu teď něco přes třicet, jako Jiřímu Charvátovi. "...tajže až příště přijde panika až budeš lapat po dechu k ránu na zastávce vzpomeň si že v tobě všechno zaniká v tobě všechno vzniká jsi kapka v oceánu oceán v kapce a co když v tom je celej vtip? že kam až oko dohlídne všechno seš ty..." "jak včera polykám a zase zvracím litry karcinogenních informací modelky z Dachau pátý přes devátý slevy selfíčka atentáty" a trochu osobní: "jak fraktura co nesrůstá jsou noci bez lamp bez svíček paraván ze tmy kde se smí brečet když svírám v rukou deníček co psala touha a rozum nečet"