Zásada koncentrace řízení

Achjo... už mě to nějak sere. Nadšen z Coufalíka, přesunul jsem se rovnou k další procesualistické knize. A zaplakal jsem. Ach ta filosofie. Píšete-li o právních principech, je docela dobrá šance, že to poserete. Povím vám, první kapitola téhle publikace pro mě byla takové malé peklo. Autorka se pokouší dát význam pojmu princip (a vymezit jej ve vztahu k zásadě). A teda bolí to. Právní principy jsou ve filosofii takřka neoddělitelně spojeny s jménem Ronalda Dworkina, který odstartoval masivní debatu, na kterou navázal svou odpovědí Hart, Alexy a kdo kdo jiný. Tak autorka to tady shrnula na půl druhého odstavce a to ještě citacemi z Wintra. Pak tam plácla něco o zákonném pozitivismu, který neví co sám se sebou právě kvůli principům. Ano, taky si toho zlého zákonného pozitivistu Harta pamatuji úplně vyklepaného, jak ho Dworkin těmi principy vystrašil. Nebo tehdy napsal nějaký text, ve kterém konstatuje, že principy pro jeho dílo nejsou ale jako vůbec žádný problém? Už si nepamatuju. Ale ne, vážně. Žádného pozitivistu principy nikdy netrápily, ty jsou úplně stejnou součástí platného práva, jako cokoliv jiného. Zároveň ne, nelze vymezovat principy různě. Západní společnost už definitivně vychází z Dworkinova pojetí, na kontinentu z jeho pojetí obohaceného Alexym. A ne, rozdíl principů proti pravidlům nejde vymezit jejich obecností, ani jako "slabší tezi". Pravidlo může být úplně stejně obecné, jako kdejaký princip. Autorka zde nekončí. Aniž se jí podařilo ustálit si definici pojmu či zásady (která má pro ni býti konkrétnějším projevem principu pro konkrétní právní odvětví, nakolik jsem ji pochopil (či nepochopil)), přechází k pokusu o definici zásady koncentrace řízení (což mimochodem po mém soudu není vůbec zásada a to ať ji nadefinujeme jakkoliv. Koncentrace řízení bude na konci dne vždy jen pravidlem). Víte kolik německých a rakouských autorů, jejichž teorie je na mnohem vyšší úrovni než naše, jak ukazuje Lavický, Coufalík a leckdo jiný, autorka za tímto účelem použila? Ani jednoho. Zato použila jednoho Horu, tak jako osoleného Štajgrem a Winterovou. Čili nic. Vemte si to, vy nějak nenadefinujete principy, snad optikou Dworkina a pak Horův pokus o vymezení zásady (mimochodem zásady ve smyslu arbitrárního pořádku a to jenom jako konstrukčního prvku procesu) vroubujete na Dworkinovy principy. Já bych k tomu snad tolik, že je to anachronický nesmysl. Pro vaši zajímavost - Dworkin svou první vlivnou knihu vydává osmnáct let po Horově smrti. Jen říkám, že takové pojetí principů nemusí být s Horou nezbytně kompatibilní. Nic víc. Já vím, že Horu mají v Olomouci rádi. Vím to. Ale nepřehánějme, možná by to chtělo i něco modernějšího. A to nic proti Horovi, byl to chytrej chlap. No podivejte se. Dál autorka pokračuje popisem přípravy jednání, kontumací a konečně i koncentrací. Jen popisuje zmíněné procesní instituty s tím, že tam sem tam hodí nějakou poznámku de lege ferenda (s nimiž povětšinou lze souhlasit). Já se ale ptám, k čemu to je? V čem je to lepší, než učebnice? Není. Zvláště když začleníte komparativní kapitolu o Slovensku (Haló, Slovensku! Jestli tomu na planetě někdo rozumí méně než my, jsou to Slováci.) a o, počkejte si, Anglii. Proč se obtěžovat s Němci a Rakušáky, kteří by nám reálně mohli při podobnosti procesních koncepcí pomoci, proč se obtěžovat s Francouzi, kteří by nám mohli poskytnou odlišný pohled v témže systému práva. Pojďme za Angličany, aby nám řekli jak to dělají s úplně jiným chápáním systému práva, pramenů práva a právní metodologie. Bodejť, to bude moc užitečné. Kurnik ale!