Záře dávno pohaslá

Román nás vrací do světa Plavby do Sarantia a Pána císařů, jen posunutý o pár století vpřed a zasazený do doby ne nepodobné éře italských válek. To, že přitom autor čerpá z historie, neznamená, že by si zjednodušoval práci. Známé události zde hrají doprovodnou roli a díky minimu fantastiky působí vyprávění natolik věrohodně, až máte pocit, že právě tohle jsou ty pravé dějiny. Guy Gavriel Kay má navíc schopnost hrát si s různorodým vystupováním postav, měnit styl mluvy, zachovávat dobové reálie a završit to atmosférou hodnou rytířského románu. Přitom se paradoxně drží dál od velkých bitev či podivuhodné fauny a flory. Zápletka je tak povzdechem nad zanikající dobou, nepřiznanou romancí, v níž láska umírá dřív násilnou smrtí, než že by se dočkala šťastného konce. Ostatně, poslední stránky mění charakter příběhu, když z vedlejšího motivu udělají ústřední. Tah, na kterém by začátečník pohořel, ale spisovatel Kayova formátu z něj udělá melodramatickou tečku, jež dodá celku na dokonalosti.

Kayova premyslená literárna fikcia. Tak by som to nazval. Pán spisovateľ sa hrá s príbehom, s formou, s jazykom, s postavami a s čitateľom. Kniha, ktorá sa síce číta pomaly, ale je ako bonboniera. Postupne sa ňou prepracovávate, vychutnávate si ju a na konci je vám ľúto, že je naozaj koniec. Dúfam, že nepotrvá dlho a opäť sa niekto podujme vydať ďalšiu Kayovu knihu v preklade ;)).