Zapomenutý král

Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě. Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran. Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.

Paní Vaňková předpokládá,že jsme už my všichni,co čteme její romány,velice dobře trénováni.Také se mi Mongolové pletou.Rusové ne,jejich jména jsou přece jen odvoditelná.Jména sem,jména tam,já nedám na Vaňkovou dopustit.Píše skvěle.Četla jsem od ní všechno.Jen se modlím,aby ještě psala dál.A je jen dobře,že se dívá na historii jako žena.Její hrdinové žijí.Není to jen vyprávění.Píše o jejich životech.Proto jsou její knihy tak čtivé.Proto si přeji,aby ještě psala a psala a psala-). Víte jak báječné by musely být její knihy z doby pohanských Čech?

Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha. Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy. Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení. Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ... No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy... --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.

Mňo ... mám toto období rád a musím uznat, že Ludmila Vaňková poskytuje o druhé čtvrtině 13. století skutečně plastický, rozvětvený a bohatý obraz. Bohužel někdy až moc - na to, že jde o román, nikoli o striktně historickou publikaci. Už jsem předtím o období Václava I. něco přečetl, ale musím říct, že některé pasáže jsou téměř k nepřežití a uvědomění si všech souvislostí, zvláště když královny se svým fraucimorem (Václavem výstižně zvaným babinec) řeší nekonečně rozvlekle příbuzenské vztahy napříč celou Evropou... Když se k tomu přidá neexistence poznámkového aparátu na konci knihy (kam by se člověk, vzhledem k výše popsanému, rád podíval) a občasné faktické chyby (např. uherský král Béla označuje - budoucí českou královnu - Kunhutu za svoji první vnučku a o kousek dál zase za druhou), nu, tak je to pořádná zabíračka pro mozkové závity, o potřebě naprostého soustředění ani nemluvě. Že jste se v mém komentáři lehce ztratili? No, to je jedině dobře. Aspoň budete maličko připraveni na zašmodrchance paní Ludmily, trvající řadu dlooouhých stran. Přesto si ale knížku přečtěte - zapomenutý král si zaslouží nějaké to připomenutí.

Paní Vaňková předpokládá,že jsme už my všichni,co čteme její romány,velice dobře trénováni.Také se mi Mongolové pletou.Rusové ne,jejich jména jsou přece jen odvoditelná.Jména sem,jména tam,já nedám na Vaňkovou dopustit.Píše skvěle.Četla jsem od ní všechno.Jen se modlím,aby ještě psala dál.A je jen dobře,že se dívá na historii jako žena.Její hrdinové žijí.Není to jen vyprávění.Píše o jejich životech.Proto jsou její knihy tak čtivé.Proto si přeji,aby ještě psala a psala a psala-). Víte jak báječné by musely být její knihy z doby pohanských Čech?

Tak já souhlasím se vším, co zde už bylo napsáno, přesto u mě (zejména od stránek, kdy se Mongolové připravovali k vpádu do Evropy a zničili postupně povolžské Bulhary, Maďary a Kijevskou Rus) převládala spokojenost, samozřejmě nikoli nad osudem těchto ubohých lidí, ale nad četbou, která mě (docela nečekaně) dokázala velmi dojmout. V kontrastu s těmito událostmi a rovněž dalším postupem mongolských tumenů do Evropy, včetně jejich řádění v oblastech Rusi, Polska, Uher, Moravy a i Míšně, mně ale byl lhostejný nejen osud titulní postavy tohoto románu (krále Václava I.) ale dokonce i dědečka mé nejoblíbenější historické postavy (prince Konradina) císaře Fridricha. Romantické linie v českém království (týkající se sourozenců ze Světlice) se mi tentokrát zdály slabší (aspoň oproti jiným autorčiným románům), přičemž ta první dopadla vskutku blbě a skončila podobně jako vztah Jindřicha VII. a Anežky (viz Dítě z Apulie - u mě zatím čeká na přečtení, ale vyplývá to z kontextu) tj. vstupem dámy do kláštera; tu druhou týkající se Smila (později z Lichtemburka) považuji sice za zajímavou, ale jednak se trochu podobá té Přemyslově s Palcéříkem a jednak jsem ji čekala o trochu delší a podrobnější. Dojem pro mě napravovaly (romantické) linie v Uhrách a Jitčin hrad s Vasilkem, skřítky a odražení Mongolů u Olomouce (jen teda Záviš ze Sepekova a Nechanic nebyl olomoucký purkrabí ale český podkomoří...). Složité rodinné vztahy na Rusi, Halíči, Volyňi, Uhrách a Konstantinopoli atd. mě děsily a po čase jsem vzdala snahu se v nich nějak vyznat (a to se ještě docela orientuji ve Štaufech, rodině českého krále, české šlechtě a Bavorech; na východ od nás jsem znala akorát Bélu, Marii Laskaris, jejich dceru Annu, Rostislava a Michaila Halíčské či Ruské, zbytek byl pro mě konžská vesnice), přesto jsem Juliánova putování sledovala ráda. Mám vůbec v odpočinkové četbě raději dobrodružství s trochou romantiky (ano Smilovy cesty za představiteli západní křesťanské moci - císařem a papežem, včetně vulkanické činnosti pozorované kolem břehů Itálie, i Velikonoce v Římě byly zcela podle mého gusta) než spletité vztahy. Co se týče popisovaných historicky doložitelných událostí, v tomhle ohledu mě oslovil spíše pan Merle se svými promluvami ke spanilým čtenářkám a čtenářům, když chtěl vysvětlovat fakta a dějinné souvislosti, případně řešení paní Vaňkové použité v sérii o Lucemburcích (historické události na počátku kapitol psané kurzívou), než zdejší začlenění přímo do textu bez jakéhokoli odlišení. Kdybych měla porovnat knihy pana Merla a paní Vaňkové, bylo by to pro mě nesmírně složité, neboť oba píšou výborně, aspoň z mého pohledu, ale každý úplně jinak. První část románové série o náboženských (vlastně občanských) válkách ve Francii, vyprávěná Petrem ze Sioraku byla asi přesvědčivější, její hrdinové civilizovanější a uhlazenější. Třeba to další díl české ságy - Král železný a zlatý - zvrátí ve prospěch paní Vaňkové, neboť píše o mému srdci bližších Moravanech, Slezanech, Němcích, Češích, Polácích, Uhřích, ale pochybuji o tom, navíc z mnoha důvodů váhám i nad tím, mám-li se do jeho čtení vůbec pustit ... No, taky jsem chtěla na malém prostoru popsat příliš mnoho věcí a takhle to dopadlo a to se ještě chystám připojit úryvky, které mě oslovily, jak jsem si zvykla u adorované Merlovy ságy... --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- A nakonec jsem avizované úryvky napsala do diskuse. Tady by už obtěžovaly a nový komentář jsem nechtěla přidávat.