Zapomenuté 20. století

„Jaké jsou tedy meze demokratického státu? Jak by měla vypadat náležitá rovnováha mezi soukromou iniciativou a veřejným zájmem, mezi svobodou a rovností? Co jsou zvládnutelné cíle sociální politiky a co už představuje přehnané vměšování se? Kam přesně bychom měli situovat nevyhnutelný kompromis mezi maximálním soukromým bohatstvím a minimálním sociálním napětím? Kde leží přiměřené meze politických a náboženských komunit a jak bychom měli minimalizovat tření mezi nimi? Jak bychom měli regulovat (vnitřní i mezistátní) konflikty?“ Tony Judt klade zajímavé otázky. A odpovídá na ně skvělým způsobem. Nejen, že je mimořádně erudovaný historik s velkým vypravěčským talentem (to je hodně podstatné i v literatuře faktu), ale úctyhodný je zejména jeho přístup k tématům. Nenechává totiž argumenty sloužit svým ideologickým stanoviskům, ale opravdu hledá pravdu. Neváhá se na téma podívat úhlem pohledu, který problematizuje jeho vlastní závěry. Vytváří tak svými texty mnohovrstvou strukturu – to sice může zmást a odradit čtenáře, kteří hledají potvrzení svých černobílých pohledů na svět, ale kdo preferuje pravdivou nejistotu před falešnou jistotou, ten bude zřejmě nadšen. (A taky se tak vytváří důvěra mezi spisovatelem a čtenářem. To je pro mě důležité, nemuset být při čtení ve střehu a zkoumat, jestli mi autor něco nepodsouvá, jestli se mnou nemanipuluje) V řadě věcí se s panem Judtem neshodnu, názory na politiku státu Izrael, Jana Pavla II. (nebo Davida Beckhama :-) máme odlišné. A právě zde cítím, že je mi nejvíc užitečný, protože inteligentně podané argumenty nahlížející na danou problematiku z odlišné perspektivy jsou mi prospěšnější než čtení úvah, které jen potvrzují, co už jsem si beztak myslel dřív. Ale Tony Judt je působivý a čtivý v každé z 26 esejí. Dokonce i když píše o spisovateli, od kterého jsem nečetl ani řádku (jako Manès Sperber nebo Edward Said) nebo o veřejně působícím intelektuálovi, o kterém jsem v životě neslyšel (Gaddis, Althusser...). Je to – mimo jiné – tím, že dokáže přejít od konkrétního k obecnému, že na půdorysu specifické situace dokáže vystavět obecné zamyšlení popisující náš svět. Například recenze knihy o Kissingerovi mu posloužila k širšímu rozboru americké slepoty k dopadům své zahraniční politiky, recenze knihy o marxismu zase ke zhodnocení vztahu západoevropských marxistů k jejich spoluvěrcům z východu Evropy a vůbec k originálnímu (a vyváženému!) popsání přitažlivosti tohoto sekulárního náboženství. To je také důvod, proč jeho eseje nestárnou a nabízí čerstvou intelektuální potravu i po 10-20 letech po svém zrodu. V tom mi hodně připomíná George Orwella, jehož myšlenky jsou podobně oslovující i přes ještě větší časovou propast. Z celé knihy je patrné, jak moc Tony Judtovi záleží na pravdě. Jak moc ho štve, když si z pohodlnosti nebo z potřeby konejšivého sebeklamu přepisujeme historii tak, abychom si v ní mohli nerušeně lebedit. Rozbíjení našich bezpečných myšlenkových schémat a mýtů je jedním z hlavních kladů tohoto sborníků. Za to ho musím chválit – poctivé hledání pravdy je sice znejišťující a bolestný proces, ale vposled nám její odhalení nemůže než pomoct.

Úžasne nadčasové eseje týkajúce sa dejín 20. storočia, vzťahujúce sa k Európe, Spojeným štátom, ale i k intelektuálnej elite. Spoločnou a jednotiacou linkou je myšlienka obnovy integrujúceho sociálneho štátu v ére nadnárodných štruktúr a globalizácie. Tieto zamyslenia a úvahy za 20 rokov od svojho vzniku nezostarli, neprestali byť aktuálnymi a i dnes majú svoju platnosť a sviežosť pohľadu. Autor je kritický k ére Busha mladšieho, ako čas ukázal, oprávnene. Nedá mi nepodotknúť a zamyslieť sa nad tým, ako by znášal mrzkú a tragikomickú éru Trumpovu. Možno mal, chudák, svojím spôsobom šťastie, že sa jej nedožil...