Není to tuctová kniha, to ostatně platí o všech této autorky, ale také to není kniha pro každého a na přečtení kdykoliv. Přitom je to kniha o životě a ze života, je velmi smutná, aspoň na mě tak zapůsobila. Vlastně jsou to dva příběhy, vyprávěné ve dvou časových osách tak nějak netradičně po ,,perrinovsku". Ani hlavní hrdinka 21letá Justine není typická mladá dívka, žije u prarodičů, pracuje v domě pro staré lidi, které miluje a ráda poslouchá jejich příběhy. A jeden takový i sepsala, jeden ne(obyčejný) příběh lásky... Komu se líbilo Vyměnit vodu květinám, tato autorčina prvotina vás nezklame, je podobně krásně smutná. U mě vede kniha Tři.

Má oblíbená francouzská spisovatelka napsala dvě dějové linky - příběhy dvou žen, velmi mladé ženy a starší dámy, které budu mít v hlavě dlouho, nebo spíš napořád. Justine žije s prarodiči společně s jejím bratrancem, protože jim společně zemřeli rodiče při automobilové nehodě. Pracuje v pečovatelském domě a seznámí se s Hélène, o kterou pečuje a ta vypráví svůj životní příběh. Dozví se Justine víc o svých rodičích a jejich smrti? A jak dopadne Hélènin příběh? Tento druh knih čtu velmi málo, ale Valérii Perrin si ujít nenechám, je ve psaní skvělá a její knihy zbožňuji, píše totiž naprosto uvěřitelně, nepřikrášleně a srdečně. "Co mi na sobě nepřijde hezké, o tom si říkám, že to jednou bude krása někoho. Někoho, kdo mě bude milovat a kdo bude můj malíř. To on bude na mně pokračovat. Kdo ze skici udělá mistrovské dílo, když se stanu jeho velkou láskou. Všichni se můžeme stát pro někoho Michelangelem, problém je, že ho musíme potkat."