Zápisky z garsonky

Žalozpěv za mámou a ztraceným dětstvím. Množství povědomých epizod, spousta lidí charakterizovaných tak stručně a přesně, že se tají dech, a chvála plevele.

Zápisky z garsonky od Pavla Novotného jsem měla v plánovaných knihách tak dlouho, až je předstihla jeho Babička. Obrázek na obálce mě okamžitě upoutal a hle - hned vedle byly šťastnou náhodou toho dne k mání i Zápisky. Teprve potom jsem zjistila, že mezi tyto dvě knihy patří volně navazující Dědek a Procedura, kterými ale brněnská KJM asi nedisponuje a budu se muset porozhlédnout u konkurence. Nevadí. Vlastně mi momentálně stačí totální o(c)hromení ze čtení prvních dvou jmenovaných. Asi ty dvě knížky, doslova vdechnuté dnes, o velikonočním pondělku, nedovedu a nechci od sebe oddělit. Anotace k Zápiskům z garsonky je přesná, stejně jako tomu je u Babičky. Ale bezpochyby až pak, až si člověk přečte dvě prostřední části, zjeví se mu celý ten úžasný oblouk vyprávění, všechny ty proměny a stopy, které na člověku zanechává čas, všechno to, čeho se zříká a odříká, všechno, s čím zápasí a čemu vděčí, všechen ten nepozorovaně plynoucí život, všechna ta divná bezradnost a soucit a pochopení pro dříve nepochopitelné. Nikdy jsem nic podobného nečetla. A hrozně bych si přála, abych mohla hodnotit ne pěti hvězdičkami, ne deseti hvězdičkami, ale aby existovala nějaká značka, kterou by se dalo vyjádřit: tohle je mimořádné. Nezařaditelné.