Zajíc a já

MILUJU KRÁLÍKY A ZAJÍČKY :-). Vzhledem k tomu, že jsem nedávno napsala knížečku o svém králíčkovi, nemohla jsem této odolat :-) a přidala jsem jí k úlovkům na Světu knihy :-). Autorka našla malé zajíče, postarala se o něj a přivedla ho až k dospělosti. Ve chvíli, kdy porodila na zahradě malá zajíčata zjistila, že se jedná o samici :-). Nechávala zaječici běhat po domě, dávala pozor, aby jí nerušila, případně pak nešlápla na malá zajíčata. Začali spolu krásně koexistovat :-). Zaječici zůstala její svoboda a svojí lidské kamarádce věřila tolik, že jí doma porodila jeden vrh zajíčat. Společně si daly lásku, trpělivost, věrnost. KRÁSNÝ NĚŽNÝ PŘÍBĚH O LÁSCE KE ZVÍŘÁTKU :-) Moc mě dojímalo, jak se zaječice vždy otočila, jako kdyby chtěla zamávat :-) . I slzička mi ukápla... Líbilo se mi číst o věcech, které prožívám i se svým Čertikem :-). Jak hezky skáče, běhá, dělá otočky, jak se krásně umývá, jak lehne na bok :-). Krásné :-).

Zajíc a já je jedna z nejdojemnějších, nejněžnějších a nejkrásnějších knih, které jsem četla. Chloe Daltonová během pandemie odešla z Londýna na venkov, kde našla opuštěné mládě zajíce. A protože nikdo pořádně nevěděl, jak takové zvíře vychovat, učila se všechno za pochodu — dokonce i z 250 let staré básně o zajíci od Williama Cowpera. Nikdy ho nepojmenovala. Nechtěla z něj udělat domácího mazlíčka ani ho připravit o svobodu. Jen mu dala bezpečný prostor, kam se mohl vracet. A on se vracel. Miluju ty drobné momenty, které autorka zachytila — jak okusoval malinu kuličku po kuličce, jak si vybíral, co mu chutná, jak se měnila jeho srst nebo jak fascinovaně hleděl do ohně. Postupně mezi nimi vznikla důvěra, která působí skoro neuvěřitelně. Ta kniha ale není jen o jednom zajíci. Je i o tom, jak moc jsme přírodu přetvořili podle sebe a kolik prostoru jsme vzali zvířatům, která tu byla dávno před námi. O nekonečných monokulturních polích, silnicích, zemědělských strojích a krajině, ve které je pro divoká zvířata čím dál těžší přežít. Autorka připomíná, že spousta z nich se nedožije stáří, ale zahyne kvůli lidské činnosti — a že bychom možná nemuseli přírodu pořád ovládat, stačilo by jí zase nechat trochu prostoru. Četla jsem ji úplně dojatá a vlastně trochu se závistí, že autorka směla zažít něco tak výjimečného. Setkání, které člověka naučí dívat se na svět jemněji. A upřímně si myslím, že tohle je jedna z těch knih, které by si měl přečíst úplně každý — klidně i děti. Protože je napsaná s obrovským citem, laskavostí a připomíná něco, na co v dnešní době až moc často zapomínáme.