Zajatci stříbrného slunce

Kniha s úžasnými ilustracemi, jejíž příběh mírně pokulhává. Má být zřejmě poučný, odrazovat od nesmyslného násilí, od hraní počítačových her, kde se střílí, boří a zabíjí všechno, co se pohne. Klade si za cíl děti naučit, že ničit je mnohem jednodušší, než něco vytvářet. Nebo nabádá, že kdykoliv se v životě může stát něco naprosto neočekávaného. Snaha sdělit dětem tyto věci je ale utopená v podivných událostech. Dětský hrdina bloudí městem, které předtím zničil, má neviditelného průvodce, chodí ulicemi, potkává dospělé i děti, kteří dělají věci, kterým moc nerozumí on sám, ani čtenář. Jako by se něco dělo jen proto, aby se něco dělo, než dojde na hlavní pointu. Město je zvláštěně rozdělené na dvě části, bez bližšího náznaku či vysvětlení, jestli to má nějaký hlubší význam. Z dospělých nevypadne kloudná věta, děti jsou spíše nesympatické, nehmontý průvodce ufňukaný (ano, ten má aspoň ke své skleslosti pádný důvod) a když konečně dojde k finálnímu rozuzlení, můžeme si oddechnout, že je to za námi. Při diskuzi se synem, který je cílová skupina, jsem si pár věcí ujasnil, nicméně celkové průměrné vyznění knihy to nijak nezměnilo. Pro dětského čtenáře je příběh hůře uchopitelný a býval by si něj mohl odnést mnohem více.

Knížka, kterou by si měli přečíst všichni, kteří hrají bojové počítačové hry. Možná by se pak na takové hry dívali jinýma očima. Každá akce způsobí reakci a tady byla ta reakce hodně moc mrazivá. Mám jen jedinou výtku, jinak výtečné knihy. SPOILER Adam říká, že neví, proč se tam objevil. Evidentně to byl hráč, který vystřílel město ještě před tím, než ho vystřílel hlavní hrdina. A chtěl Marka varovat, aby nedělal stejnou chybu. Stejně tak, jako se o to chtěl pokusit Marek. Myslím, že menší děti tuto skutečnost nerozklíčují. Podle mě je velká škoda nevyužít takový potenciál.