Záhada Sfingy

Josiah Bancroft pokračuje ve své uhrančivé krasojízdě a nelze než smeknout před jeho originální imaginací i smyslem pro humor. Právě nápaditosti a odlehčené atmosféry si na téhle sérii cením nejvíc, protože přes všechnu tvůrčí fantazii zůstává děj sympaticky srozumitelný a s neúnavnou vytrvalostí pádí stále vpřed. Autor přitom dál rozvíjí původní motiv rozlehlé Babylonské věže, přičemž je čím dál jasnější, že pod povrchem věcí zřejmých se skrývá ještě mnoho dalšího. Původně jednoduchá dějová linie tak nabírá nové obrátky, kdy už ani nejde jen o poznávání dalších tváří společenské dekadence, ale spíše o utužování charakterů ústředních postav prostřednictvím nefalšovaného dobrodružství. A že jde o povedenou partičku ztroskotanců. Takže zatímco první díl tetralogie připomínal svou koncepcí Dantovo Peklo, Záhada Sfingy má tentokrát blíže k Homérovu eposu Odysseia. Jen škoda, že konec téhle cesty je pořád daleko, protože množství vršících se problémů je přímo úměrné blízkosti dosažení cíle.

Musím dát "jen" 4, a to z prostého důvodu - za mě dvojka nedosáhla na jedničku. Možná je to tím, že napoprvé byl pro mě vstup do Bancroftovy věže natolik ohromující a originální (a napodruhé už jsem tedy věděl, co čekat), spíš si ale myslím, že příběhu trochu ubralo rozdrobení pozornosti na jednotlivé postavy. I tak se to ale čte prostě skvěle a imaginace autora je neuvěřitelná. Jen škoda, že se kniha u nás tak špatně prodává a že si poslední dva díly tetralogie budeme muset nejspíš přečíst v originále. Za mě je hrozná škoda, že takto skvělým knihám není věnována zasloužená pozornost. Pro mě zůstává JB se svým Babylonem jednou z nejoriginálnějších věcí, co jsem kdy četl.