Záhada Sfingy

Josiah Bancroft pokračuje ve své uhrančivé krasojízdě a nelze než smeknout před jeho originální imaginací i smyslem pro humor. Právě nápaditosti a odlehčené atmosféry si na téhle sérii cením nejvíc, protože přes všechnu tvůrčí fantazii zůstává děj sympaticky srozumitelný a s neúnavnou vytrvalostí pádí stále vpřed. Autor přitom dál rozvíjí původní motiv rozlehlé Babylonské věže, přičemž je čím dál jasnější, že pod povrchem věcí zřejmých se skrývá ještě mnoho dalšího. Původně jednoduchá dějová linie tak nabírá nové obrátky, kdy už ani nejde jen o poznávání dalších tváří společenské dekadence, ale spíše o utužování charakterů ústředních postav prostřednictvím nefalšovaného dobrodružství. A že jde o povedenou partičku ztroskotanců. Takže zatímco první díl tetralogie připomínal svou koncepcí Dantovo Peklo, Záhada Sfingy má tentokrát blíže k Homérovu eposu Odysseia. Jen škoda, že konec téhle cesty je pořád daleko, protože množství vršících se problémů je přímo úměrné blízkosti dosažení cíle.

Pokračování této vskutku nejunikátnější fantasy série, kterou jsem kdy četla, je stejně úžasné jako její první díl. Zatímco v Cestě do Babylonu jsme v každém patře Věže potkali novou postavu, v Záhadě Sfingy se až tolik nových postav nevyskytuje. Zato se víc rozvíjí přátelství a vztahy mezi hlavními postavami. Senlinovi souputníci dostávají více prostoru a stávají se tak v podstatě také hlavními postavami. Všechny z nich zde Josiah Bancroft skvěle rozvinul, hlavně Edith jsem si oblíbila ještě víc než v první knize. Taky míra autorovy fantazie, představivosti a humoru je úžasná a kniha se čte skoro sama. Dějově se nám to taky docela hezky zamotalo, takže je na co se těšit dál. Tak doufám, že vydání dalšího dílu snad nepotrvá dlouho, protože už teď jsem natěšená.