Žádná zeď neexistuje

Ve světě sportovních a běžeckých memoárů je kniha britské ultramaratonkyně Allie Bailey bílou vránou. Proč? Protože neuhýbá, protože nic nelakuje na růžovo, protože ukazuje absolutní dno i to, že z něj vede cesta a že naděje tu s námi je pořád, ale není zadarmo a když nebudeme makat, nikdy se nic nezmění. A taky proto, že je o běhání, ale o běhání v ní vlastně vůbec nejde. Bailey s naprostou otevřeností popisuje svět hudebního průmyslu na přelomu milénia, do kterého se chtěla celým svým já dostat, a když to dokázala, zjistila, že ten jednorožec je uvnitř dost nechutný místo. A pak začla běhat, protože když nevíte, co se sebou, běhání je takový všelék. A běhala a běhala, až se proběhala k ultra a FKT a výpravám na druhý konec světa a zase zpátky. A taky zachránila psího nalezence z Bulharska, který se stal jejím proč. Zní to jako pohádka? Tak ji podlejte hektolitry vína, promíchejte s paralyzující depresí a škrtněte. Allie totiž v podstatě od puberty chlastala první ligu, ne sem tam skleničku a jednou týdně do mrtva. Regulérní první ligu a u toho pracovala a běhala, až se nakonec všechno sesypalo a s tím vším i ona a pak... pak pít přestala a dál běhá a dál se nárazově cítí mizerně a místo happy endu se rozhodla napsat tuhle knihu a říct, že abstinence není samospásná a že je to v naší v chlastu macerovaný společnosti strašně těžký byznys a výsledná kniha je skvělá. Silná a odvážná, tak jako autorka. A vy vůbec nemusíte běhat, aby vám tohle přišlo jako brutálně důležitý čtení. Místy nepříjemně upřímný, ale v každým ohledu důležití. Tohle chcete číst. Věřte mi.

Běžkyni jsem neznala, ale zaujalo mne téma alkohol (závislost) x ultraběhy.. Kniha je více méně shrnutý deník a blog Allie. Držím ji palce, ať se ji daří dál s abstinencí.