Zabij, nebo budeš zabit

„Už v předešlých sériích jsme balancovali hodně za hranou zákona (asi tak o 30 paragrafů), zde si troufám tvrdit, šli autoři ještě do trochu většího bahna.“ (Mikoláš Tuček – Score) „Součástí tvé nemoci je sabotáž sama sebe, Dylane.“ Tak že opět – rozbalit – očuchat - letmo posoudit kresbu, a hurá na druhý díl. Začínáme jen o cca dva měsíce od posledních událostí. A začíná to celkem tvrdě. Jdeme rovnou na věc. Dylan tam vstupuje do.... Ale nepředbíhejme, na to je ještě čas. Ano, ano, ano, přesně takhle si se čtenáři tvůrci hrají. Najedou na, pravděpodobně, nejbrutálnéjší scénu v příběhu a pak několikrát převedou děj o něco do minulosti. Pak se ke scéně vrátí, popojedem o jedno či dvě okna a, šup do minulosti. Uf, jak já byl zpočátku naštvanej. Malá ochutnávka: Lidi, jejichž otcové nespáchali sebevraždu, to nejspíš cítěj jinak, ale pokud se váš táta zabil, zůstává pravděpodobně ve vašich vzpomínkách jako dost tragická figura. Jako rodinná vzpomínka, která utváří to, kým jste. Tak jsem to alespoň vždycky vnímal já. Můj otec pro mě byl legenda – tragická i smutná... Obojí zároveň. Jenže ono to má něco do sebe. Dozvíte se spousty střípků, jak se do té situace Dylan dostal, zjistíte něco víc o jeho tátovi a celkově o jejich minulosti. Tak že je to vlastně udržování čtenáře v neustálém („a teď nemáte ani šajna, co bude následovat“) napětí. Nedočkavost na vás pak tak krutě útočí, že jste neustále hnáni ve čtení vpřed a doslova spěcháte zabíjet, aby jste zjistili, jak to vlastně dopadne. Scénář perfektní, kresba nádherná. Tomu se opět nedá nic vytknout. Citát: Svět má jeden zásadní problém... Nikdy není na nic dost času. Většinou nejsme zazobaný, takže trávíme dny činnostma který dělat nechceme. Práce... placení účtů... práce. Nemáte čas myslet na nic jinýho než na samotný přežití.

Tento druhý díl hodně pestrý, v závěru napínavý. Moc se mi líbila ilustrace, která dokonale vystihuje i pocity postav. Závěr skončil tak, jak měl.