Z katedry dějin východní Evropy na pražskou radnici

Životopis sudetoněmeckého historika a politika, posléze náměstka pražského primátora, včetně přiblížení jeho akademické i nacionálně socialistické dráhy. Vědecká studie na vysoké úrovni, ostatně jako všechny práce z pera Detlefa Brandese, zahrnuje všechny aspekty ze života Josefa Pfitznera. Je velmi obsáhlá a popisná, ovšem na úkor čtivosti. V podstatě ani nevím, jak bych toto dílo hodnotil. Pfitzner byl složitá osobnost, bezpochyby ho poznamenal jeho takřka chudinský původ a od toho se i odvíjející ctižádostivost a tah na branka ve všem do čeho se pustil. Práce vychází z jeho osobního deníku v němž se můžeme dočíst o jeho láskách, dopisech s přáteli (těch měl velmi málo) a další korespondence obzvlášť se svým oblíbeným profesorem Hirschem. V publikaci se také nachází jeho vztah k českým historickým špičkám jakými byli Pekař a Šusta. S Pekařem vedl živou komunikaci a po jeho smrti neváhal veřejně zneužít jeho dopisy k propagandě proti Židům a Československé republice. Samotný Pfitzner nebyl oblíbený ani mezi samotnými Němci. Heydrich jim ostentativně opovrhoval, Frank byl neutrální, úředníci ho neměli rádi, pouze SA držela nad Pfitznerem ochrannou ruku. Dá se říci, že Pfitzner byl skutečným solitérem a sebestředným egoistou. Na konci války pomalu podléhal melancholii a pevně věřil v "zázračné zbraně", které otočí průběh války. Po přečtení si upřímně nemyslím, že si zasloužil trest smrti. Osobně neměl vinu na žádném úmrtí v průběhu Protektorátu a nelze jej ani v nejmenším srovnávat s rozsudky smrti, které byly posléze vyneseny v rámci tzv. velké retribuce v našich zemích. Bohužel byl mezi prvními případy a bohužel pro něj, byl pro většinu obyvatel Prahy příliš viditelná osobnost okupačního režimu. ,,Opakovaně měl projevy k důstojníkům wehrmachtu a zbraní SS, většinou na téma ,,Německo a východ", například v Doksech 11. července 1944. Byl zklamán, když vysoce vyznamenaní frontoví důstojníci se během jeho řeči: ,,začali mezi sebou očividně živě bavit. (...) Z této společnosti jsem měl nejhorší myslitelný dojem a musel jsem ji v duchu srovnávat s mladými příslušníky SS v Tölzu, kteří byli pozornost sama. Ale zdá se mi, že v německém wehrmachtu jsou dva světy: Na jedné straně světonázorově jasně zorientované zbraně SS a na druhé straně světonázorově naprosto nevyhranění a neslýchanou stavovskou pýchou naplnění armádní důstojníci..."