Svatá Terezie z Ávily o modlitbě říká, že je „přátelským přebýváním s Bohem a mnohokrát opakovaným rozhovorem o samotě s Tím, o němž víme, že nás miluje“. Její mladší karmelitská jmenovkyně z Lisieux k tomu přidává: „Pro mě je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti.“ Obě ty věty jsou nejen krásné, ale říkají o modlitbě něco velmi podstatného, na co možná máme tendenci zapomínat: že modlení není odříkávání slov, co nejrychleji od „očenáš“ k „imocislávanavěky“, že není důležité, co se přesně říká, ale komu a proč. Tento přístup má ale háček, myslím. Když se nám vlastní modlitba nedaří, můžeme mít zábrany si pomáhat cizími slovy, může nám to přijít nepoctivé, můžeme se cítit jako Rostandův Kristian, který bez Cyrana není ničeho schopen. Tato modlitební knížka snad může nám, podobně uvažujícím lidem, pomoct, modlitby zde zahrnuté jsou totiž srozumitelné, v dobrém slova smyslu moderní, nejen mladí lidé (kdo vlastně není ve vztahu k Bohu mladý, že? :-) si v ní mohou najít takové, se kterými se snadno ztotožní a vezmou si je za vlastní. A nápad s dvojtýdenním cyklem ranních a večerních modliteb je výborný (klidně je možné po posledním dni pokračovat zase prvním, a tak pořád dokola), pomáhá vytvářet tolik potřebný návyk. „Někdy, jen tak na chviličku, se zastavím uprostřed každodenního shonu, zavřu oči a uši a jsem na okamžik šťastný: nejsem sám, jsi tu se mnou, můj Bože. Amen.“

Bezvadný průvodce, který vás navede k tomu, jak vést rozhovor s (dle slov sv. Terezie z Avily) naším přítelem a být s ním. Díky této knize se vám podaří nalézt ta správná slova proseb a díků :)