Xanadu

Miluju cestopisy. A je tak těžké najít ty dobré. To znamená takové, které se liší od nudného schématu přejeli jsme z místa A do mista B a jestli vás to zajímá, tak sem přepíšeme něco z historie a něco z Lonely Planet, pak jsme šli spát, protože další den jedeme do místa C. Proto jsou tu takové, které berou cestování jako sled pozorování a veselých příhod (Zibura, Úbl, Popluhár, Holcová), takové které tomu dají velmi osobní a neobvyklý rozměr (Ramba), a mraky takových, které se vás prostřednictvím vlastních zážitků snaží obrátit na duchovní cestu, obvykle tu dálnovýchodní. Dalrymple nic z toho nedělá, v podstatě jde o velmi seriózní historickou rešerši, která se veze po stopách cesty Marca Pola po Hedvábné stezce. Dějepisná fakta jsou tu podaná jen tak mimochodem a skvěle zapracovaná do strastí cestování bývalou perskou říší, nahlíženou z té radostnější stránky. Výsledkem je zábavný kaleidoskop, ze kterého odejdete nejen pobavení, ale i vzdělanější a snad i pokornější.

Lidé cestují v každém věku a nevím, jestli vám je milejší Zibura nebo starý Bašó. William Dalrymple sepsal svůj cestopis za letním palácem Kublajchána, když mu bylo 22. Za tuto knihu získal hned dvě ceny, od deníku Yorkshire post a cenu Skotské rady pro umění za cenu roku. Šang-tu (Xanadu) bylo ve 13. a 14. století hlavní město říše Jüan a Kublajova vojska dorazila až na Moravu. Roku 1275 navštívil Xanadu Marco Polo a Dalrymple se vydal v jeho stopách. Píše svěže s anglickým (skotským?) humorem a já si k tomu pouštěl starý hit The Legend of Xanadu (najděte si na YouTube, je z doby, kdy Dalrymple nosil plenky) s oním práskáním Kublajova biče. Pár poučení W.D. pro vás: - nikdy nediskutujte s Turkem o Shakespearovi, zná ho líp než Angličan (byl to vlastně přítel Arabů!) - nikdy nespěte s Afghánci, chrápou a vstávají neslušně brzy - při jednání s čínskými policajty a úředníčky pochopíte čínskou aroganci Říše středu - nejezděte do Xanadu, je to obtížné, a tak je na stopro lepší, když si doma přečtete tuto knihu!