Wittgensteinův mluvčí

Na László Tótha, maďarského autora pocházejícího ze Slovenska (a svou prostřednickou a překladatelskou činností navázaného i na slovensky a česky psanou literaturu), jsem narazil díky besedě na letošním festivalu Svět knihy. Ta sice za moc nestála (což ovšem bylo způsobeno nesnesitelnou bodrostí moderátora a nešťastnou volbou čtených básní), ale výbor z jeho básnické tvorby Wittgensteinův mluvčí je velice obstojný. Shrnuje poezii přemýšlivou, místy enigmatickou, místy anekdotickou, řekl bych rodem z šedesátých let. Koneckonců Tóthovi přiznaní oblíbenci a zjevně i inspirátoři (M. Holub, V. Holan, Z. Herbert) naznačují leccos. Trochu mě zaskakuje jedině to, že básně do výboru zařazené jsou namnoze až z doby po roce 2000, starších je tam málo a nejdou dál než do osmdesátých let (každá báseň je totiž opatřena letopočtem vzniku a uveden je rovněž původní maďarský titul, což kvituji). Svou poetikou a laděním, jak řečeno výše, však spadají řádově o třicet až čtyřicet let nazpět. Tím nechci říct, že by šlo o poezii nějak zpozdilou, jen tam prostě nové tendence odpovídající rokům jejich vzniku nehledejte a nečekejte. Texty jako by ne snad umanutě, ale spíš prostě zálibně setrvávaly v holanovsko-holubovské tradici (nakonec i Maďaři mají skvělé básníky tohoto typu, vzpomínám si třeba na skvělého S. Weörese, jehož jsem kdysi moc rád čítal) coby bezpečném hájemství reflexe o jazyce, poetice a identitě. Jiné cesty a způsoby, jak tuto reflexi podnikat, nehledají a vlastně ani nepotřebují. Přijde mi to jako trochu retro (jak nepatřičný výraz v tomto kontextu), ale nepostrádající šarm a poutavost. Překlad Tomáše Vašuta je jazykově pestrý a zní mi přiléhavě, byť možnost srovnání s maďarským originálem – tedy až na ty tituly – nemám (a občas mám pocit, zda tam v tomto smyslu něco nehapruje, je nicméně jasné, že neměl snadnou práci). Kniha je jinak zredigována kvalitně a vydána velmi vkusně, to se musí nechat. Za nejlepší básně pokládám: Trója; Naše nebe; Flóra a kámen; Vetřelci; Permutace; Přetékají rám…; Vše, co chce; Můj pokoj je naplněn; Malé vaječné legendy; Nevyhnutelně něco; Skořápkou času; Ráno, uši ti naplňují; dále skvělý, asi nejosobněji laděný – a od zbytku básní dosti odlišný – cyklus Chlad domácího krbu a dvě z nejnovějších básní: Špatné dny a Bolel jen první. VYPRÁZDNĚNÝM PROSTOREM… Došly nám historky, není už o čem a není ani komu vyprávět – bezduše přecházíme vyprázdněným prostorem, bůh už nám neposílá žádné sny, a ani jemu už se o nás nezdá. /z cyklu Chlad domácího krbu/