Wellington

No, na to, jak jsem se na knihu těšil určité zklamání. Adorace často za každou cenu vévody z Wellingtonu ze strany autora knihy opravdu není nutná. Aby bylo jasno, pokládám tohoto muže za největšího britského vojevůdce všech dob, kus před Johnem Churchillem, vévodou z Marlborough, králem Jindřichem V. a Edwardem III. s Černým princem dohromady. A daleko před všemi pozdějšími vojevůdci, ať už v první nebo druhé světové válce a je jedno, jestli se jedná o "řezníka" Haiga či neuvěřitelně přeceňovaného Montgomeryho. Wellington samozřejmě nebyl psychopat jako Napoleon a ve válce se nevyžíval (ono často citované, že "smutku s prohrané bitvy se nejvíce blíží pocit z bitvy vyhrané" možná nebylo řečeno přímo takto, ale pro vyjádření otřesu z jatek u Waterloo je písemných a autentických dokladů dost), na druhou stranu jeho sebevědomí a jistá sebestřednost mohla vést až ke katastrofě v případě jeho zajetí, smrti či zranění. Jeho generálové (například Hill nebo Picton) nebyli zas takoví neschopové, kteří by si bez jeho vedení nevěděli rady, rozhodně nebyli (jak uvádí autor) jako malé děti, když je nevedl. Daniel Res spekuluje, jestli Wellington byl skutečně jedním z nikdy neporažených vojevůdců a objevuje tak Ameriku - krátce, byl. Do onoho klubu sedmi prostě patří a porážky, když nevelel celé armádě se prostě nepočítají. Nicméně, co se týče popisu bitev a vlastní "evropské" části Wellingtonovy kariery je daleko lepší to, co napsal pan Kovařík a co se týká vlastního Waterloo lze sáhnout kromě Kovaříkovy knihy i po stejně kvalitní Tarabově populárně naučné práci. Snad nejzajímavější a především méně známá je pasáž o Wellingtonově dětství, mládí a především počínání v Indii. Ocenit lze Wellingona jako vojáka nejen za jeho strategické myšlení, operační schopnosti a taktickou dovednost, ale i celkem lidský přístup k vojákům (kterými ovšem jako správný anglický aristokrat pohrdal, či spíše si nepřipouštěl, že jsou to stejní lidé jako on) a celkově jeho reálné zhodnocení možností jeho vojáků i vysoká úroveň chápání důležitosti logistiky a zajištěného zázemí. Thin red line byla jeho vynálezem a prokázal jí smysl pro maximální využití palebné síly tehdejších mušket, ale i známých ostrostřeleckých zbraní. Co ovšem v knize zcela chybí, je fakt, jak jeho nepřítomnost nesla jeho rodina, jak jí to ovlivnilo a jaké byly vlastně jeho vztahy s jeho manželkou a dětmi. Nedávno uvedla ČT dokument, kde hovořila tuším jeho prapravnučka a kde se o jeho vztazích s lidmi v blízkém i širším okolí mluvilo mnohem podrobněji a právě ona pravnučka konstatovala, že pro Británii toho ve své době udělal hodně, ale z rodinného hlediska k němu zdaleka tak pozitivní vztah nemá. Bohužel, tohle jsem se z knihy, která byla prezentována jako pohled do intimnějšího a minimálního komplexního pohledu na jeho osobnost nepoznal. Konec, kdy D. Res píše útržkovitě o jeho stáří a hezkému vztahu k vnoučatům i až násilné vyprávění na téma Wellington a české země je už zcela zbytečný. Wellington byl ve válce proti prvnímu modernímu náckovi a prvnímu totalitnímu státu v moderní Evropě muž v pravou dobu na pravém místě. Bohužel, v knize třeba nejsou prakticky zmínky (kromě Packenhamovy smrti) o skutečnosti, jak se stavěl k válce proti USA v roce 1812, což je problematika dost opomíjená. Co mi vysloveně vadilo, byly dvě chyby, které neměl asi na svědomí korektor (tomu bych přičetl třeba hrubku typu že francouzský generál Louvois VYBYL portugalskou vesnici...), ale fakt, že onen vévoda, kterého nechal Napoleon unést z německého území do Francie, aby ho nechal ve vykonstruovaném procesu zastřelit byl z d'Enghienu a především, Napoleon necestoval do Říma, aby se dal papežem korunovat na císaře, ale naopak, Pius VII musel za Napoleonem do Paříže a korunovace v Notre Dame je známá mimo jiné díky monstróznímu Davidově obrazu i faktu, že Napoleon sebral Piovi korunu a nasadil si ji sám. A označení sira W. Churchilla jako vojevůdce je až komické, Churchillova válečná kariera kromě indických, afrického a nilského dobrodružství představovala pouze velení regimentu na západní frontě pár měsíců za první světové války. Kniha je na kvalitním (dneska málokdy vídaném) papíře a potěší obrazové přílohy. Bohužel, kromě prvních kapitol to není zas taková pecka, jak je prezentována, není zde nic objevného (o obraně Portugalska hrabětem Vilémem za sedmileté válce píše už ve své knize o tomto konfliktu František Stellner a hlubokomyslné úvahy, zda jeho historii Wellington znal nebo ne, jsou dávno potvrzeny jinde) a tak musím konstatovat, co jsem již uvedl - chce-li si někdo přečíst opravdu dramatické a komplexní vyprávění o poloostrovní válce a slavném konci Sta dní (podrobnější a barvitější), ať sáhne po knihách od pánů Kovaříka a Taraby no a já asi přečtu jinou knihu o Wellingtonovi od dalšího českého autora - Wellington: Britský buldok s tváří gentlemana od Pavla Benedikta Elbla. Třeba to bude lepší.

Když jsem narazil na tuto knihu v knihkupectví, musel jsem si ji koupit. Wellington mě zajímal a to hlavně četbou knih o vojáku Sharpovi. Byl to schopný člověk, protože si dokázal získat spojence, což je viditelné ve válce v Portugalsku a Španělsku. Navíc musel být výborný oraganizátor a politik, aby získal potřebné zdroje pro vedení války.