I přes vážné téma je to další krásná knížka této autorky. Ano, nemusí sedět každému, ale není jen o umírání, je i o životě, který pokračuje dál ve vzpomínkách na blízkého člověka. Je o lidech, kteří jsou na konci své cesty a prostřednictvím dopisů se loučí, snaží se napravit své chyby. A ty dopisy ukazují tu křehkou pomíjivost života, ale především je v nich plno lásky ve všech jejích podobách. Je to krásné, je to hodně emotivní, ale stejně jako Kniha vzpomínek, to není jen smutné čtení, má to i lehký dotek humoru, hřejivou naději, a mně se to líbilo....moc.

Jsem z této knihy trochu rozpačitá. Čekala jsem trochu víc, než jsem dostala. Hlavně jsem čekala větší emoční zásah, který se ale bohužel nedostavil. Hlavní hrdinka Stella mi přišla sympatická a nezáviděla jsem jí její rodinnou situaci. Zároveň jsem ale oceňovala její vůli bojovat se vším, co se jí v životě děje. Také se mi líbil ten nápad s tím, že Stella pomáhá psát umírajícím lidem dopisy na rozloučenou, které už sami napsat nemohou. Ten koncept byl dost zajímavý. Samotné dopisy jsou v této knize vkládány mezi jednotlivé kapitoly a bylo to takové hořkosladké, místy bolestivé ozvláštnění celé knihy. Autorka v tomto ohledu píše hodně citlivě a to zpracování se mi líbilo a přimělo mne přemýšlet nad různými věcmi. Ale samotný příběh byl na můj vkus až příliš rozvláčný a ukecaný. Přišlo mi, že autorka na některých místech stojí a šlape vodu - některé pasáže byly pro mne nezáživné a o ničem. Ve výsledku to tak pro mne byl dost průměrný příběh. Nebyl špatný, ale k dokonalosti to pro mne mělo dost daleko.