Mercerove spomienky na cele tazenie pri Waterloo mi pripominaju svojou predrobnsotou tie Marbotove vdaka svojmu vycerpavajucemu a podrobnemu opsiu a taktirž Blazeho spomienky na zivot bycajneho vojaka pocas tazeni. Mercerove rozprávanie je miestami nudnem zdlhave opisy miest mi nie velmi sadli, no su tam velmi zaujimave pasaze zivota "červených kabátov". Je typickým obrazov vojaka tej doby, ktorý bojoval ešte gentlemanským sposobom a bol nesmierne všímavím k svojmu okoliu.

„Ze všech odporných věcí na světě není snad hnusnější věc než opuštěné vojenské tábořiště pod širým nebem – zem všude pokrytá napůl uhašenými ohni, rozbité džbány apod., cucky hadrů, cáry uniforem, sláma zadupaná do měkké vlhké hlíny atd.“ Mercer je přesně ten typ důstojníka, jakého si představíte v napoleonské době. Galantní gentleman, intelektuál a také trochu fanfarón. Jeho vzpomínky jsou právě takové – trochu uhlazené, plné zajímavých i méně zajímavých postřehů o životě na válečném tažení, útrapách i drobných slastech, setkání se zajímavými postavami, které známe z dějin, i s těmi na které dějiny zapomněly. Hlavní náplní jsou vlastně jen popisy krajin, měst a místních obyvatel (přičemž výsadní postavení zaujímá Paříž), ale když dojde na věc, jedná se o vzpomínky velice svižné a živé: „ ‚Pošlete sem vrchního seržanta,‘ byl můj první rozkaz, když jsem si natahoval punčochy. ‚Pošlete pro pana Coatese,‘ mého důstojníka proviantní služby, byl druhý, když jsem dostal jednu nohu do kalhot. ‚Williame, pospěšte si a sežeňte něco k snídani,‘ byl třetí rozkaz, když jsem si kalhoty zapínal.“ A přesto, že vehementně tvrdí: „Můžete se spolehnout na to, že ten, kdo tvrdí, že na základě svého pozorování podává úplnou zprávu o nějaké bitvě, vás podvádí – nevěřte mu. Nemůže vidět dál (tedy pokud se v ní osobně angažuje) než na špičku svého nosu; a jak vám tedy má říci, co se děje o dvě nebo tři míle dál, když mu v tom brání kopce a stromy a budovy, a navíc je všechno zahaleno dýmem?“ tak mu to nebrání interpretovat bitvu u Waterloo po svém aby svůj podíl náležitě vyzdvihl - takže zachránil brunšvická karé před zničením a útěkem a neváhal vznášet ani závažná obvinění, když tvrdí že jeho baterii nakonec nezdecimovali Francouzi, ale Prusové „přátelskou palbou“. Nic z toho není pravda, což přesvědčivě dokazuje editor, který odvedl důkladnou práci. A to je vlastně poslední důvod, proč se zájemci o toto období vyplatí mít tento titul v knihovně. Editorovi lze přičíst body nejen za „uvádění vzpomínek na pravou míru“, ale i za obsáhlý úvod, kde hlavního protagonistu a jeho setninu skvělým způsobem představí .