Vzpomínky na blázinec

Jen tak dál, psychiatrii je potřeba oddémonizovat, odtabuizovat a odstigmatizovat. Takových osobních spovědí, osobních zkušeností si velmi vážím a ocěňuji to, že s tím člověk dokáže jít na světlo. Vidět některé věci s nadhledem a udělat si z toho i legraci, i když jsou vážné. Chápu, že je to velmi těžké. Mám k této chorobě taky velmi blízko. Vím, jaké jsou poměry v těchto zařízeních a jak se chovají někteří lékaři a ošetřující personál a pacienti. Vlastním výtisk s věnováním a podpisem paní autorky. Hezky se ta útlá knížka četla. Je moc dobře, že ty vzpomínky jsou napsány syrově a neopracované. Přidává to na autentičnosti a realitě. Nic vybásněného a vyumělkovaného.

Útlá knížečka je vlastně jakousi terapií formou osobního deníku. Místy je to vtipné, místy mi sarkastický popis poměrů v českých psychiatrických léčebnách připomněl určité vlastní (profesní) zkušenosti z podobného prostředí. Celkově je text hodně syrový, neopracovaný, což mu neubírá na autenticitě. Smysl má však hlavně asi pro autorku samotnou.