Vzpomínky na blázinec

Jen tak dál, psychiatrii je potřeba oddémonizovat, odtabuizovat a odstigmatizovat. Takových osobních spovědí, osobních zkušeností si velmi vážím a ocěňuji to, že s tím člověk dokáže jít na světlo. Vidět některé věci s nadhledem a udělat si z toho i legraci, i když jsou vážné. Chápu, že je to velmi těžké. Mám k této chorobě taky velmi blízko. Vím, jaké jsou poměry v těchto zařízeních a jak se chovají někteří lékaři a ošetřující personál a pacienti. Vlastním výtisk s věnováním a podpisem paní autorky. Hezky se ta útlá knížka četla. Je moc dobře, že ty vzpomínky jsou napsány syrově a neopracované. Přidává to na autentičnosti a realitě. Nic vybásněného a vyumělkovaného.

Nález v knihobudce ÚVN , autorka trpící mánií píše velice syrově svoje zážitky z těchto zařízení . Česká společnost formy těchto deníků potřebuje k tomu aby se vnitřně uzdravila a mohla konzistentně fungovat jako za první republiky nebo před druhou světovou válkou ("za druhé republiky"). Autorka otvírá poměrně vážná témata v léčbách pacientů a bohužel jsou oddělení kde to stále funguje na úrovni "krále klacka" . Za mě je autorka hrdinkou a mnoho těchto bojovníků obdivuji ...ať už je to boj s psychickou nemocí, uzdravení z jakékoliv formy závislosti atd. ... ti lidé v sobě nacházejí vnitřní sílu a klid, to je na tom to krásné ... + krásný bonus ukazují druhým ..