Vždycky zbývá naděje

Vždycky zbývá naděje... Za název bych možná ze svého pohledu spíše doplnila otazník. Ale kniha opravdu dává naději, že po prožitých utrpeních (snad) bude lépe a člověk by si měl za všech okolností uchovat aspoň malý kousíček naděje... Příběh začíná poměrně zajímavě - a sice tím, že mladá Marisa otěhotní, otec jejího nenarozeného dítěte ji bohužel opustí, ovšem brzy na scénu vstoupí Stelvio. Ten je ochotný si ji vzít, jenomže už tehdy dochází k první tvrdé ráně osudu, při níž Marisa téměř umírá. Naštěstí se uzdraví, a tak se přece jen se značným opožděním uskuteční plánovaná svatba, a tím začíná jedno z nejkrásnějších manželství, o kterých jsem kdy četla či slyšela. Páru se postupně narodí dvě děti, syn a dcera. A právě tato dcera, které nikdo neřekne jinak než Betta, je o několik let později nalezena na pláži mrtvá. Byla tam sice se svou sestřenicí Miriam, ale o této skutečnosti se nikdo nedozví. Rodiče Marisa a Stelvio se se smrtí milované dcery nedokáží smířit a teprve po neskutečně dlouhé době dojde k vyšetřování případu, protože Bettu někdo zabil a viník se nikdy nenašel... Toto je opravdu kniha, u které jsem polykala slzy a říkala si, že snad ani není možné, aby na světě bylo tolik nespravedlnosti. Přestože tady nakonec přece jen pravda najevo vyjde. Kromě toho zde Jsou také nějaké vedlejší linky, o kterých se ale nebudu rozepisovat podrobněji, i když i ty jsou pro příběh důležité. Ve finále tedy tuto procítěně napsanou knihu hodnotím plným počtem a moc bych si přála, aby autorka ještě napsala nějakou další...

Krásně napsaná a současně tak hluboce smutná kniha, u které mi slzy tekly proudem, ale přesto jsem četla a četla a nedokázala ji odložit, dokud jsem neotočila poslední stránku. Za mne velké doporučení!