Vždycky jen ty

"Vztahy nejsou dokonalé, Frankie. Jsou to živoucí, proměnlivé organismy. Mají své výšiny i své hluboké pády. Neobejdou se bez důvěry a odpouštění. A naopak nepotřebují bezchybnost ani dokonalost. Potřebují jen dva lidi, kteří chtějí jeden druhého bezpodmínečně milovat a nepřestávat se učit, jak nejlíp k tomu přistupovat." A máme tu dalšího člena Bergmanovi rodiny. Tentokrát dostáváme příběh Reného. Je to hokejista se srdcem na dlani, který jen čeká na správný okamžik, aby získal Frankie, která nemá vůbec tušení, že je do ní už tři roky zamilovaný. Stejně jako první díl i tento byl krásně čtivý. Už se těším na příběh Freyi a Aidena.

Kniha mi dokonale sedla do nálady, takže od toho se pravděpodobně odvíjí mé nadšení. Když to ale vezmu objektivně, hádám, že za půl roku budu hodně přemýšlet, o čem že to bylo. Příběh je sladký, a to extrémně moc. Hlavní hrdina je totiž prototyp dokonalého chlapa, který vás bude na rukou nosit, bude vás na sto procent vnímat, chránit, čekat na vás několik let a ještě má vzhled boha. Tedy pokud jste na zrzky. Hlavní hrdinka je, co se týká charakteru, mnohem složitější a tím reálnější. Vzhledem ke svým zdravotním problémům v životě zažila několik zklamání a tak si vybudovala slušné obranné zdi. I když je v některých věcech dost umanutá, vlastně ji omlouvá právě její diagnóza a dobře s tím pracuje. Jako odpočinková četba vlastně ideální, svůj účel splní a já se po větší část knihy fakt uculovala. A v těch málo momentech, kdy ne, tak jsem soucítila s hrdiny. Rozhodně jsem si netrhala vlasy s tím, co to proboha dělají, jelikož autorka všechny činy logicky obhájila a to mám fakt ráda (i když vím, že život je plný iracionálních rozhodnutí). Určitě se vrhnu na další díl, hádám, že jsme dostali lehké naznačení, o čem asi bude v závěru této knihy a opravdu mě to téma láká.