Vzdálené sousedství

Hiroši je osmačtyřicetiletý muž, který se vrací ze služební cesty. Jenže to trochu přehnal s alkoholem a nastoupil do jiného vlaku. Při procházení ulicemi si uvědomí, že se vrátil do svého rodného města a nohy ho nesou na místo, kde je pohřbena jeho matka. Tam omdlí a když se probudí, je ve svém čtrnáctiletém těle a tehdejším světě. Chodí do školy, má sestru a především jsou kompletní rodina.Ve svém čtrnáctiletém já měl pocit, že vidí věci které dosud přehlížel. Jelikož už jednou tohle období prožil, ví, co bude následovat. Jeho znalosti a úvahy ale odpovídají jeho skutečnému věku, takže ho ostatní mají za podivína a nerozumí mu. Některé situace si pamatoval, ale některé byly nové nebo se udály jinak. Děsilo ho, že ví, co se stane. A mě vlastně trochu taky. Jak je čím dál tím déle zpátky v tomto období, najednou si uvědomí, že se dostal do doby, kdy od nich otec odešel a nikdo nevěděl proč a co se děje. Zkusí tomu zabránit? Tohle je moc zajímavá a čtivá manga. Dokázala jsem se vcítit do pocitů Hiroši - především tedy situace kolem odchodu otce byl pro mě silný okamžik. Mimo jiné kniha také ukazuje, že minulost prostě nezměníme. A že je dobré být vděčni za to, co máme. S čím jsem trochu bojovala, byla japonská jména. A taky mi nesedlo slovní vyjádření některých situacích tipu srk, mlask, krá apod. Ale zkušenosti s mangou nemám, takže je to tak možná běžné. Když to ale shrnu, jsem spokojena s tím, co jsem dostala. Kniha má 400 stran a za mě dokáže čtenáře díky svému rozsahu a propracovanosti vtáhnout do děje.

Byl jsem absolutně připravený, že budu Vzdálené sousedství nenávidět. Muž středního věku se propadne časem do svého čtrnáctiletého těla. Kolikrát už jsme to proboha viděli? Ale tahle manga si mě získala snad už na první straně. Její kresba je totiž úžasná a zároveň unikátní - Taniguči totiž kreslí postavy lehce jinak, dalo by se říct s evropskými rysy. Větší nosy, širší hlavy, často robustnější těla. A když už máte mnohé načteno, tak Vás tohle prostě praští do očí. Příběh je nakonec také velmi příjemný. O přijetí sebe sama, o tom, že minulost se prostě a jednoduše stala a o tom, že nikdo nejsme černobílí. I ty největší zrady v sobě mohou ukrývat mnohé neviděné. Ale to všechno jsou jen dobré věci, co povyšuje tuhle mangu na ultimátní záležitost je naprosto perfektně vystihnutá atmosféra. Nostalgická, melancholická, silná. Pokud už máte něco odžito a se slzou v oku vzpomínáte na svá dětská léta a říkáte si, co by kdyby, tak tohle je přesně pro Vás. Od autora jsem četl i Nebeského orla a tam jsem opravdu nadšený nebyl, ale tady jsem pochopil, že nejspíš opravdu jde o klasika žánru. Mám jen jednu mikroskopickou výtku - opravdu by se nedalo v takto luxusně provedeném dílu, které má úžasný velký formát a cenovku několik set korun zapracovat na grafické podobě? Vážně musí zůstávat japonské znaky a vedlo toho nalepeno české citoslovce? Nejsem grafik, ale často jsou tyto SFX jen na bílém pozadí, to by šlo smazat, ne? Ale třeba to není možné kvůli licenci a já Hostu zbytečně křivdím. Sečteno, podtrženo: nevím, jak se bude líbit Vzdálené sousedství mladým, ale pro zralé čtenáře to bylo jako pohlazení na duši.