Vyznání

Jakožto absolutní laik (přestože základy filozofie a křesťanství mám) si nedovolím toto veliké dílo Západu hodnotit přímo, neboť můj intelekt jistě ani zdaleka nesahá do úrovní tohoto velikána. Mohu však aspoň poznamenat, jaký na mě měla kniha vliv. Začnu-li od základu, Augustin je tímto dílem velmi oblíbený hlavně díky svému osobitému, a dokonce velmi osobitému psaní, které nadchne nejen suverénního křesťana. I já, který jsem byl věřícím po devět let, jsem velmi často v pasážích knihy našel paralelu s mým životem a jeho starostmi; s mými pochybnostmi a nepochybně velmi dobrodružné (ač se to tak nezdá) cestě s Bohem. Augustin je jako možná vůbec první velmi upřímná osobnost, která skrze tuto knihu rozmlouvá s Bohem, či lépe řečeno se mu vyznává, a to ze svých pochybností, hříchů a světských a i duchovních strastí, od počátku života až po jeho konec. Je třeba zmínit, že taková osobitost nebylo vůbec, přilneme-li ke starověku, u filozofů do té doby obvyklá. Myslím, že v kapitolách je, pokud se na to člověk "nacítí", velmi hezky cítit a poznat ten osobitý a láskyplný vztah s Bohem, protkaný mnoha strastiplnými osudy, který Augustin tak hezky popisuje a vyznává. Je pěkné (ať už to je pravda či nikoliv), jak dokáže Augustin doslova každou pasáž svého života a každý svůj osudný omyl nebo chybu připsat v konečném důsledku Bohu, který ho vlastně celou dobu jenom vedle k sobě a pomáhal mu nepřímo pochopit. Dále, ke geniálnosti Augustina, asi nemá smysl se nijak více vyjadřovat. Augustin jako možná jeden z prvních není typická, promiňte mi ten výraz, "ovečka"; věřící, naprosto slepě následující dav a opakující prázdné modlitby, v přehnaném slova smyslu. Je to opravdu myslitel s velkým "M", protože jako vůbec první spojuje křesťanství s osobní transformací, se svým nitrem (jak tomu dnešní psychologie říká nevědomí), osudem a hlavně reálně přemýšlí a zapojuje rozum, který sice, jako pozdější scholastika, samozřejmě podřazuje Bohu, ale užívá ho, a to je důležité. Knihu je i poměrně lehké číst, neztratíte se v ní a zároveň dokonale chápete emoce a pocity autora. Vždy jsem byl a i budu toho názoru, že "dialog" s Bohem či prostě vyznání Bohu je nejlepší a nejhlubší forma životní řeči, jakou může člověk vést. A konečně, vyjádřím-li se přímo k velkému Autorovi, svými díly takřka stanovil křesťanské dogma na dalších několik století, kdy se jeho díla buď jen komentovala nebo upravovala, zůstávala však jako hlavní a nezaměnitelný zdroj křesťanské víry a jejího systému. Augustin si za svého života prošel mnoha strastmi a cestami, mnoha pochybnostmi a zklamáními, mnoha zkušenostmi a znalostmi, že je to také autor, jehož názory beru naprosto vážně a jeho konečný obrat ke křesťanství je opravdu velmi emotivní. Ať si filozofové říkají co chtějí... Skutečně, Augustin vlastně není filozof v pravém slova smyslu, neboť už předpokládá pouze jeden nezpochybnitelně pravdivý systém (= křesťanství). Ale... Říkal někdo, že toto dílo má být dílem filozofickým? Není už tak dosti dokonalé? Doporučuji takřka každému, kdo není vyložený ateista.

Nedovolím si důkladně analyzovat knihu takového myšlenkového bohatství, ani se neodvážím tvrdit, že jsem nahlédla do hloubky pod její nejsvrchnější úroveň, přesto se pokusím aspoň uvést stručný historický kontext a několik svých poznámek. (A předem se omlouvám za délku komentáře). „Sám sobě jsem se stal velkou otázkou a ptal jsem se své duše, proč se rmoutí a proč ve mně sténá, a ona mi na to nedovedla nic odpovědět.“ (IV 8, 9) Období patristiky má své počátky v 1. století. V této době, kdy vzniká křesťanství jako odnož židovství a posléze se začíná šířit, zažívají období rozvoje také východní kulty. Křesťané se od nich již od počátku odlišovali – na pohany zapůsobila zejména absence tajemné uzavřenosti a výlučnosti věřících i vidina naděje a útěchy. Značnou zásluhu na rozmachu křesťanství měli misionáři v čele s Pavlem z Tarsu, „apoštolem pohanů" (Řím 11, 13), s nímž se Augustin kvůli podobnému osudu hluboce ztotožňoval. Jak postupně rostla popularita křesťanství, ustanovovala se také organizovaná církev, čímž se zvyšovala důležitost biskupa. Římský biskup měl ve své době klíčovou roli v celém křesťanstvu a v podstatě na něj bylo nahlíženo jako na nástupce apoštolů. Tehdejší biskupové vystupovali jako ti, kdo chrání čistotu víry, vytváří provázané společenství a určují, jak řešit církevní problémy. Ale zpátky k patristice. Název této epochy je odvozen od latinského patres = otcové (v tomto kontextu se míní církevní otcové). Jednalo se o významné myslitelé z nejranější fáze křesťanství, jejichž myšlenky a díla se později staly závaznou autoritou církve. Západní církevní otcové se vydělují čtyři – Jeroným, Řehoř Veliký, Ambrož a Augustin. Augustin z Hippony (lat. Augustinus Aurelius), patristický biskup přelomu 4. a 5. století, opíral své teologické pohledy o vlastní životní zkušenost. Confessiones jsou jeho autobiografií, rozsáhlou modlitbou, obranou před výtkami kritiků, přiznáním, zpovědí i chválou Boha (a tento výčet by mohl být delší!), v nichž autor vyznává svou lásku k Bohu i své hříchy, do toho působivou formou nabádá druhé k víře a zároveň zabrušuje do mnoha teologických, filosofických a životních otázek. Přesto, že se jedná o soubor 13 knih z let 397–398, je stále aktuální i pro současného čtenáře, a to zejména díky jejich lidskosti. Mezi stránkami Vyznání si každý najde něco, ať už se jedná o přesvědčeného křesťana, či zapřisáhlého ateistu. Autentická je například úzkostlivá a neuhasitelná snaha jeho neklidné duše nalézt Pravdu; snad každý člověk se dokáže vcítit do jeho mnohaletého bloudění plného klopýtání a omylů. Augustin nakonec objevil svůj klid v opravdovém Bohu a jeho léčivé masti, nicméně jednotlivý čtenář se může probádat k vlastní Pravdě (koneckonců má v dnešní době relativně větší svobodu myšlení). Na autorovi si kromě lidství vážím jeho sebeobětavé pokory, neskonalé moudrosti, schopnosti úctyhodné sebereflexe a motivující houževnatosti. Na některých místech jeho kajícnost nese až ponižující a sebemrskačský příznak, nicméně o to obdivuhodnější je. Prvních devět knih se zabývá životem zpovědníka a jeho nesnadnou cestou ke křesťanství. Ačkoliv měl Augustin náboženskou podporu v podobě své bohabojné matky Moniky, v mládí se oddával hříchům a v devatenácti letech se rozhodl připojit k manichejcům, jejichž učení následoval po další desetiletí. Když se manichejská nauka ukázala jako nesmyslná, obrátil svou pozornost ke spisům novoplatoniků, jež ho povzbudili v hledání Pravdy. Bádal proto ve vnějším prostředí kolem sebe, na zemi i na nebesích, ve vodě i ve vzduchu – jen aby nalezl Boha v sobě samém. Navzdory prvotním nejistotám nakonec pod vedením milánského biskupa Ambrože zasvětil svůj život Bohu a nechal se roku 387 pokřtít v křtitelnici San Giovanni alle Fonti. Co se týče životopisné části díla, nejsilněji na mě zapůsobil klíčový, a také dramatický, milník Augustinova života v milánské zahradě. V té musel rozervaný muž svést svůj nejtěžší boj, tj. překonat poslední překážku vlastní vůle, vytrhnout se z okovů žádostivosti a vpadnout do Stvořitelovy náruče. „U našeho obydlí byla zahrádka. [...] Sem mě zahnalo mé rozbouřené nitro: zde nikdo nemohl překážet zuřivému boji, který jsem sváděl sám se sebou, až do konečného rozuzlení, které jsi ty už znal, ale já ještě ne. Šílel jsem, abych se uzdravil, a umíral jsem, abych žil: věděl jsem, co zlého ve mně bylo, ale nevěděl jsem, co dobrého se mnou zakrátko nastane.“ (VIII 8, 19) Tato napínavá scéna v knize graduje až do úplného vypětí sil, kdy se Augustin odhaluje ve své duchovní nahotě. „Já jsem se, ani nevím jak, vrhl na zem pod jedním fíkovníkem a povolil jsem uzdu slzám a ty se mi proudem řinuly z očí jako oběť tobě příjemná. A ne těmito slovy, ale v tomto smyslu jsem ti toho tolik řekl: A ty, Hospodine, jak dlouho ještě... Jak dlouho, Hospodine? Budeš se stále hněvat?“ (VIII 12, 28) V té době autor ještě nemohl tušit, že celé jeho dílo jednou přispěje k formování samotného učení katolické církve. A není divu! Umná hra se slovy, báječná kompozice i spousta zajímavých myšlenek dělají z tohoto spisu mimořádný počin. Pochvalu si zaslouží také Karmelitánské nakladatelství, jejíž nezvykle důkladná péče o nové vydání je patrná. Období patristiky posléze končí v 7. stol., Augustinovy myšlenky však zůstávají nesmrtelné i nadále. Bez nadsázky lze tvrdit, že každá druhá věta v jeho díle nese hluboké a nadčasové poselství, přesto nejvíce mě oslovilo toto přání: „Jak moc, těžce a nahlas jsem plakal, když jsem na to v bolesti rozpomínal. Kéž by to slyšeli ti, kdo dosud milují marnost a shání se po lži: snad by se zděsili, odvrhli by to, a ty bys je vyslyšel, když by k tobě volali.“ (IX 4, 9) Při čtení se ve mně pohnulo něco niterního, něco, co očistilo mou duši a zároveň ji zahřálo plamínkem vděku. Kéž by bylo ve světě více pokory, empatie, naděje a lásky, protože koneckonců jsme všichni zbloudilými dušemi, které klopýtají po svých trnitých cestách. Ostatně kdo může říct, že se mu podařilo utéct před sebou samým?