Vysněná smrt

Vysněnou smrt jsem objevila díky databázi, v seznamu právě vycházejících knih. Měla jsem za sebou několik knih finského podivna (obzvláště doporučuji antologii Za letních nocí se tu nespí lehce nebo Jádro Slunce Johanny Sinisalo) a vzápětí mne zaujalo superlativní hodnocení uživatelky ematurku, která se na literaturu tohoto typu zjevně specializuje. A tak jsem si tuto pomalu plynoucí, myšlenkami a emocemi nabitou a v dobrém slova smyslu podivnou knížku přečetla – a stal se z toho jeden ze zásadních čtenářských zážitků přelomu podzimu a zimy 2021... Takže pokud hledáte knižní vánoční dárek pro člověka, se kterým rádi diskutujete o přečteném, tohle je ta pravá volba; budete mít o čem mluvit ještě v dubnu... Další informace v recenzi.

Vysněná smrt je vyberaná, hypnotická a fascinujúca podobne ako Durman. Nie je to letmé a módne čítanie ako napríklad Pasi Ilmari Jääskeläinen. Leena Krohn je snový spisovateľ, s ktorým je možné ponoriť sa do mystických a záhadných hĺbok ukrytých pod fantómovou domnelou realitou bežného vnímania.

originální hlavní postava = anestezioložka trpící insomnií (ovšem škoda, že tento motiv není nijak zvlášť v textu rozvíjen) mnoho motivů ponechává autorka na čtenářově interpretaci a domýšlení lituju, že mi chybí hlubší znalost současné severské literatury a celkový kontext, abych rozpoznal skryté narážky, odkazy a souvislosti v každém případě doporučuju Vysněnou smrt každému, kdo chce u knihy přemýšlet a třeba i upravit/doplnit své názory/poznatky nejen o umělé inteligenci či transhumanismu, ale vůbec o současné společnosti, ve vedlejších liniích vyprávění Krohnová otevírá i velmi náročné otázky, jako je třeba poslání moderního umění v souvislosti s násilím atd.

Kdybych hodnotil hned po dočtení, asi by to bylo 5*, takhle s odstupem to nadšení trochu vyprchalo, ale pořád je to hodně dobré a určitě zkusím i Durman.

Vždyt já chci jen žít jak žít se má a o nic víc. Je to jen má touha šílená a té chci říct ... ... Leena Krohn na vlně Durmanu.V rauši rozšiřujícím obzory poněvadž žít se musí. V mnoha svérázných zajímavých postav.Právě tak a o tom jak to chodí. Na zubatou je ještě vždycky dost času (poslední co dělám,je nějakej Ferdinand,Sarajevo). O hledání.Ten co je zdráv chce umřít.Kdo je nemocný umřít nechce. Putování.Tunel je však daleko.Co je za ním ? Má smysl nad tím přemýšlet ? Ted je ted. Jestli tam čeká stařeček s plnovousem,poslední soud ? Tak at si. Je smysl hledat v tom smysl.Lucia ví své.My tak pod jejím drobnohledem vidíme střípky kaleidoskopu různých osudů.Není to právě tak o smrti.Spíše o bytí.Možná stejně tak o právu na smrt. Dystopie je spíše kulisou.Poetičnost tu vychází z nepříliš oblíbených témat.V historii mnoha národů spíše až nábožně uctívaných neodmyslitelnou součástí života ne tak upozadovaných jako v současnosti.Ve schonu a spěchu jakoby jsme si nechtěli tyto věci ani připustit.Strašák jménem válka se však nebojí. Je to jenom náš život.Jsou chvíle kdy s ním zůstanete jenom sami.Pro někoho může vyvolávat dost nepříjemné pocity. Emo a death metalistické pozy tu nemají co pohledávat.To snad ani ne.Spíše černota a špína Tima Burtona s trochou nadsázky. Snově šmrncnuté sureálnem a spinkacími prožitky spisovatelky Krohnové.A právě proto.Pradědečkovy záznamy jsou skutečné.Ony existují.Existence ve spánkovém režimu s našimi sny nám mohou ledacos napovědět. V každé kapitolce si můžete zadumat jak je libo.Zimní čmelák za oknem je důkaz. O smutku i naději.Uspěchat tu věc přeci jenom může být ještě příliš brzy.A pro případ že na konci to zase až tak růžové asi nebude.Výhledově vždyt to znáte. V nejhorším se dáme zmrazit :) Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá. Zdravím tímto Emu Stašovou (ematurku) za její velice citlivý překlad.Více takových podařených.Další Krohnové dílka tu žalostně chybí. Jednoduše jsem vám chtěl s odstupem udělat radost. Závidím vám. A to smysl mááááá

Vysněnou smrt jsem objevila díky databázi, v seznamu právě vycházejících knih. Měla jsem za sebou několik knih finského podivna (obzvláště doporučuji antologii Za letních nocí se tu nespí lehce nebo Jádro Slunce Johanny Sinisalo) a vzápětí mne zaujalo superlativní hodnocení uživatelky ematurku, která se na literaturu tohoto typu zjevně specializuje. A tak jsem si tuto pomalu plynoucí, myšlenkami a emocemi nabitou a v dobrém slova smyslu podivnou knížku přečetla – a stal se z toho jeden ze zásadních čtenářských zážitků přelomu podzimu a zimy 2021... Takže pokud hledáte knižní vánoční dárek pro člověka, se kterým rádi diskutujete o přečteném, tohle je ta pravá volba; budete mít o čem mluvit ještě v dubnu... Další informace v recenzi.

Tento typ knížek mám ráda, přesto mi tahle neseděla, nevím proč. Asi stylem psaní nebo nevhodnou dobou, kdy jsem jí četla.

Finské literatuře většinou nerozumím, nesedí mi, a proto ji cíleně nevyhledávám. Nějak ty jejich hromady podivných úvah, depresí a zoufalství na každé straně nemusím. Nedávno jsem však přečetla jednu knihu od finského autora a nebyla špatná, tak jsem polevila v ostražitosti a tady se mi to nevyplatilo. Vysněná smrt je filozoficky laděný román, přičemž témat je tu na poměrně útlou knihu docela dost. Není tu výrazná dějová linka, naopak je zde hodně přemítání o vztahu mezi životem a smrtí, román je až příliš lyricky laděný. Z celé knihy oceňuji jen jediné téma a to je vynikající kritika určitého současného umění. Tyto pasáže byly povedené. Ostatní hromady existenciálních úvah a etických otázek šly bohužel mimo mě, nedotklo se mě to, toto zpracování mně prostě nesedlo. Tato kniha rozhodně není pro každého, naopak možná více než jiné knihy potřebuje svého cílového čtenáře, někoho, kdo tohle finské podivno dokáže ocenit.