Výraz emocí u člověka a u zvířat

Nevěřte anotaci. Kniha se zabývá opravdu primárně výrazem, tedy fyziologií, vlivem jednotlivých mimických svalů na expresi emoce, spíš než emocemi jako takovými. Psychologie se tu vyskytuje spíš v zadním plánu. Je to ale právě homologizace lidských a zvířecích emocí, co činí Darwina tak avantgardním – a to i na dnešní dobu, posuďte sami: „I jednotlivé druhy hmyzu vyjadřují cvrkotem hněv, lásku, zděšení a žárlivost.“ (s. 275). Emoce a jejich výrazy podle Darwina sdílíme nejen se svými čtvernohými bližními, ale také v rámci rodu Homo, což podle něj dokládá společný původ všech lidských ras – v roce 1872 rozhodně nesamozřejmé. Společný původ života v téhle knize mlčky předpokládá – což je legitimní, protože ho dokázal už dřív –, ale právě to ji činí tak fantasticky provokativní. Dál píše o evoluci hudby, což je dost pravděpodobně polemika s Alfredem Wallacem, druhým otcem evoluční teorie. Wallace nikdy nepřestal tvrdit, že hudba mohla vzniknout jedině božím zásahem do vývoje člověka, protože přirozený výběr by nebyl s to ji vygenerovat. – Jak pozdní Darwin rezignoval na předsevzetí příliš neštvat své spoluviktoriánce, přenádherně ukazuje i jeho rozbor zbožných gest: vysvětluje třebas, že sepnutí rukou historicky představuje otrockou výzvu k pokořiteli, aby nás spoutal. Jsme-li u toho, že tohle dílo je už hodně pozdní Darwin, stojí zato zmínit jeho lamarckismus. V mnoha případech vysvětluje evoluci gesta tak, že naši předkové cosi udělali úmyslně, snad dokonce funkčně, načež se gesto zdokonalovalo v průběhu jejich života a posléze bylo zděděno potomky. – A ono to dává smysl. Větší smysl než předpokládat u zcela neadaptivních gest evoluci přirozeným výběrem. Možná tyhle pasáže časem aktualizuje rozvoj epigenetiky? :) (Samozřejmě neříkám, že je „darwinisticky“ vysvětlit vůbec nelze, ale Darwin měl důvod, proč je darwinisticky nevykládal.) Ostatně je zajímavé, jak často se uchyluje k neadaptivnímu vysvětlení znaku (např. studený pot je podle dnešního vysvětlení přípravou organismu na přehřátí při reakci útok/únik, kdežto podle Darwina jen vedlejším produktem činnosti nervového systému). To ho právě odlišuje nejen od Wallaceho, ale i od evolucionismu 20. století, a myslím, že by nebylo od věci současný hyperadaptacionalismus přehodnotit. Darwin měl korespondenční síť po celém britském impériu, takže od misionářů, ba dokonce od vzdělaných domorodců získával zprávy o mimice a gestice neevropských národů. Zvířata (jimž jsou tu, žel, věnované jen dvě kapitoly + občasné komparativní odbočky) sledoval během cesty na Beaglu, na vlastním statku i v zoo, přičemž jako výtečný pozorovatel získal etologický materiál nezanedbatelné ceny. Kromě toho pozoroval vlastní drobotinu (čtete o tom, jak děcko řve a tatínek, místo aby je uklidnil, na něm studuje rozšiřování vlásečnic :D), mnohdy za jejího aktivního přispění. :) Dále se zabývá gestikou a mimikou duševně nemocných, příležitostně pak dokládá vrozenost výrazů na dívce od narození slepé a hluché. Jako doklad experese různých emocí často cituje Shakespeara, což je boží. Kniha samotná je nanejvýš hodná přečtení, i když různé fyziologické podrobnosti o činnosti svalů, tvořící většinu textu, nejsou tak zajímavé jako emoce. Výklad je prokládán anekdotickými příběhy (ten o Indovi a koze mě zničil) a obsahuje vyslovené klenoty informací. Ale druhé české vydání má dost much. Chybí rejstřík, a hlavně nakladatelství bez veškerých úprav přejalo český překlad z vydání prvního. Ten byl ve své době dobrý, ale čte se dost ztuha (10 stránek mně trvalo přečíst hodinu, což je u knihy o cca 300 stranách frustrující). Zoologická nomenklatura je zastaralá či jinak matoucí (makak mouřenínský = asi makak tmavý?). V polovině případů jsou uvedeny české názvy hadů a v polovině případů pouze latinské, ačkoli české existují (zmije paví atd. atd.). Nakladatelství Portál, takhle se biologické texty nevydávají!