Vyprávění z vinylového věku

Vinylové desky mě provázejí už od dětství, takže jsem toto čtení musela mít. Z celého vyprávění na mě dýchala nostalgie. Oceňuji autorův styl psaní. Líbí se mi, že jsou to spíše jeho osobní, odlehčené vzpomínky plné nadhledu a humoru než encyklopedie dějepisu. Kniha se mi díky tomu četla úplně sama. Skvělou tečkou v této knize jsou pak na závěr nádherné fotografie, které retro atmosféru dokonale připomínají. Pro mě osobně vinyl nikdy nezemřel. Desky poslouchám stále a nové si kupuji i v dnešní digitální době. Autor v knize skvěle popisuje ten specifický rituál rozbalování nové desky a já musím potvrdit, že ten pocit mám naprosto stejný dodnes. S praskotem jehly je to zkrátka jedinečný zážitek, ať už jde o hudbu, nebo o mluvené slovo. Vinyl je prostě pro fajnšmekry. A jak nejlépe teď takové pěkné počteníčko zakončím? Dopíši komentář, vyberu si své oblíbené elpíčko „Vražda v salonním coupé“, vysunu ho z obalu, položím do gramofonu a opatrně spustím jehlu na vinyl. K poslechu si naliji dobrý moravský burčák, budu relaxovat a doplňovat nesmrtelné hlášky, protože Cimrmany a pohodu u gramofonu miluju.

Autor zvolil pro své vyprávění odlehčenou formu a v této poloze je skutečně jeho podání excelentní. Zároveň se ale trochu míjí s mým očekáváním, protože by mne spíše než stylistický exhibicionismus (nemyslím to tak negativně, jak to může vyznít) potěšilo větší množství faktografie. Zkrátka, přivítal bych méně ironických glos a více nosných informací. Mám prostě raději knihy psané pozitivisticky. I tak jsem si ale dobře početl. Moje první vlastní LP deska byl Bigbít od Olympicu. Stále dobře hraje.