Výlet do Španěl

Tato kniha by se mi velice hodila do vyzvy na tema "Kniha o vasem oblibenem miste/zemi", protoze Spanelsko miluji a mnoho mist v knize zminenych jsem jiz navstivila. Navic jsem ji cetla stylove zrovna behem dovolene ve Spanelsku (no dobre turisticke letovisko na Mallorce se moc nepocita, tam si tu atmosferu popisovanou panem Capkem tezko nasajete). A k tomu se tesila na vylet do Madridu a predtim si hledala informace o umeni v Pradu - takze jsem se jen tetelila u kapitoly o spanelskych malirich (na druhou stranu ta bude pro toho, kdo o sp. malirich nic nevi, z cele knihy asi nejnudnejsi). Prado jsem vcera navstivila a tak si na prislusnou kapitolu vzpomnela a uvedomila si, ze knize stale dluzim komentar. Mimochodem - stravila jsem tam asi 7 hodin a jeste to bylo malo. Krasa, krasa, krasa a pritom turistu pomerne malo (ale asi neni na Madrid sezona, jen takovi blazni jako ja sem jedou v horkem srpnu). Do uvedene kategorie ctenarske vyzvy zaradim jinou knihu odehravajici se v Barcelone, Capek mi zachranil kategorii cestopis, protoze u te jsem vazne uvazovala ze ji vynecham. Do popisu cest ruznych "novodobych" cestovatelu se mi vubec nechtelo. Capek nastesti splnuje jak tema vyzvy, tak svezi barvity jazyk. Mnohe se od tech dob zmenilo, senoritas a senoras uz nenosi v Seville mantillu, ale kdyz jsem dnes pozorovala vysnorene rodinky na prochazce v parku, tak tam ta noblesa, temperament a narodni pycha porad jsou. A Capek vse vystihl skvele, i to jak krajina a pocasi formovalo narodni charakter.

Knížečka má jenom 100 stran, ale četla jsem ji několik dní a stále se k ní vracela a vše si představovala. Čapek popisuje města, kterými prochází, neopomine historii, architekturu a zastaví se i u obrazů, které nakreslil Goya. Tady se o jeho obrazech dozvím mnohem, mnohem víc, jako kdybych je měla před očima. Goya nejdřív maloval se zvláštní něhou a radostí návrhy na gobelíny, pak portréty královské rodiny: " Carlos IV., odulý, netečný, podobný nafoukanému, tupému ouřadovi, královna Maria Luisa, vzteklých a pichlavých očí, ošklivá drbna a zlá fuchtle, jejich famílie, znuděná drzá a protivná." Nechtěla jsem věřit, jakými strašnými obrazy si Goya vyzdobil svůj dům: "Jsou to jen černé a bílé barvy horečně vržené na plátno, je to jako peklo ozářené sirným bleskem. Čarodějnice, mrzáci a obludy: člověk ve svém tmářství a bestialitě. Řekl bych, že tady Goya obrací člověka naruby, dívá se do jeho nosních dírek a rozzelého chřtánu, studuje v křivém zrcadle jeho znetvořenou ohavnost." Ale pak s námi spisovatel skočí do usměvavé Sevilly:" A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a běloučká, jako by ji každé soboty čerstvě nabílili. A že se jí z každého okna, z každé mříže derou kytky, pelargónie a fuchsie, palmičky a všeliká zeleň kvetoucí a kadeřavá. Tuhle ještě zůstaly od léta plachty napjaté od střechy ke střeše, proříznuté blankytem jako modrým nožem, a člověk putuje ne jako po ulici, ale jako po kvetoucí chodbě domu, kam jde na návštěvu. Snad mu tamhle na tom rohu někdo potřese rukou a řekne: "To jsme rádi, že jste k nám přišel" nebo: Qué tal" nebo něco podobně úsměvného". Podíváme se i do cikánské Triany i na býčí zápasy popsané tak široce a barevně, že mám pocit, že jsem tam i já. A tak dál, je moc pěkné si tu číst a znovu si představovat, jak se tam procházím. Doporučuji si knížku přečíst, já to neumím tak popsat, jako pan Čapek.