Vyhoření

Kniha, která docela utrpěla tím, že ji autor psal s jednoznačným záměrem: šokovat. Tak usilovně se snaží rozvířit stojaté vody, podráždit myšlení usedlých měšťáků, vyprovokovat čtenáře k nějaké reakci, až se stává - otravným hmyzem, který každý s chutí zašlápne. Vyprávění je chaotické, plné zbytečného patosu, u použité du-formy nikdy nevíme, kdo právě vypráví. Hrdina je anonymní a bezejmenný, víme o něm akorát to, že jde o mladého muže, jehož osudem je "kličkovat na kole džunglí velkoměsta" - a bojovat s machry, kteří mají to "štěstí", že si vozí zadky v mercedesech. Textu ubližuje jeho nepřehlednost - chybí dialogy, propracovaná psychologie postav, dějové linky, ucelený příběh... Celý ten "pamflet" je jen o narůstající zášti a nenávisti ubohého "poslíčka na kole": napřed proti řidičům aut a nakonec proti všem. Kniha měla velký potenciál, nápad jistě originální, to ano, zkritizovat konzumní společnost netradičním způsobem - jenže autor si utrhl příliš velký krajíc, forma se mu poněkud vymkla z ruky a zpracování pokulhává. Vypravěč do nás hustí celé pasáže slov plné agrese a vulgarismů. Neušetří nás ani detailních popisů fyziologických procesů těla a tento negativismus bohužel nijak nevyvažuje nadsázkou, humorem (klidně i černým), což je škoda. Z té záplavy zášti, hněvu, jízlivosti a cynismu jsme časem akorát unaveni, umordováni a zničeni. Přispívají k tomu i pasáže, které se stereotypně opakují - zážitky řízení kola, vedoucí k revoltě, útěk z města k novému "eko-náboženství", plného "úžasných" zážitků v podobě manifestací, které se nakonec ukážou být demonstrací prázdnoty vyprahlé duše... A tak se nabízí otázka, proč ten "otrávený slaboch" se sám s takovou chutí opájí destrukcí, místo aby šel své štěstí hledat jinam, proč se svým problémům nepostaví čelem a volí zbabělý útěk... Jediné světlé momenty jsou bohužel zakonzervované ve vzpomínkách na jeho dětství. Líbil se mi ovšem jazyk, s nímž autor velmi dovedně pracuje, užívá častá oxymóra a neobvyklé, velmi originální metafory - je škoda, že v textu se zbytečně ztrácejí, jen občas se zatřpytí jako "kapky rosy v trávě, osvětlené paprskem ranního slunce" :-) Většinou se však uchyluje k patosu a floskulím. "Mrtvá krajina proškrtnutá asfaltkou..." "Slyšet ticho..." "Pocítím drobný závan osudu..." "Vstávám, močím, potřeboval bych se vykadit..." "Míza civilizace musí nějak proudit..." "V děloze vozu, ve vzduchové kapse..." "Měl bych být vyježděný, ale jsem spíš vyjetý." "Nikoho už nešokuje, že to nikoho nešokuje." Poslouchala jsem jako audio. Chtěla jsem vědět, co na té knize je tak zvláštního, ale opravdu jsem nenašla nic výjimečného.

Neuspořádaný sled myšlenek kurýra, který rozváží po Praze jídlo a nemá rád automobily. Tato jeho nenávist ho spojí s ekologickými aktivisty. Při sledování akcí, kterých se a tito aktivisté běžně dopouštějí, jsem si myslela, že jsou to zaslepení hlupáci. Nyní, při pohledu do jejich epicentra, jsem o tom bytostně přesvědčena. Jak moc je tato zpověď pravdivá nebo není, není v mé moci posoudit, ale hrozné je, že je naprosto realistická. Už to, že si někdo oková boty a do špiček dá hřeby, kterými propíchává pneumatiky a neušetří ani sanitku, je přes čáru. A ten konec? Fanatici byli na světě vždy a vždy pod nějakou záminkou (vždy v zájmu dle jejich představy vyššího dobra) konali hloupé akce. Pomineme-li náboženské fanatiky, kteří vedou hitparádu hlupáků, ekologičtí aktivisté (nahlíženo prizmatem jejich hloupých činů) jsou těsně v závěsu. Literární skvost to není a vracet se ke knize rozhodně nehodlám.