Takhle ono je to spíše na 4 hvězdy, ale víte jak, chtěl jsem to posunout do červených čísel. John Stuart Mill patří mezi ty ohromné myslitele, jejichž spisy je upřímně radost číst. Osobně jsem nikdy nechápal a ani po tom netoužil, abych byl upřímný, německou filosofii, s jejími nepochopitelnými prohlášeními (která když nakonec pochopíte, nemůžete odsouhlasit) deklamovanými v příliš složité terminologii, a neměl jsem rád francouzské osvícence (ač se základy jejich úvah souhlasím a oceňuji Montesquiea a Rousseaua s jejich přínosem teorii státu) s jejich simplifikacemi, které vlastně nic moc neříkají. Utilitaristická etika, která nezjednodušuje nic, jejíž vývoj dominovali velcí britští myslitelé je na druhé straně něco, k čemu se přikláním asi od šestnácti let a nepodařilo se mi posud najít nic lepšího. Mill mezi těmito velkými filosofy zastává vyvýšenou pozici se svou bravurní metodologií, bryskním intelektem, který lze bez větších obtíží nazvat genialitou a skvělou stylistikou. Tento svazek mi ovšem nic až tak zajímavého nepřinesl. Ne snad proto, že by na to neměl kapacitu, ale prostě proto, že už jsem jeho obsah tím či oním způsobem znal. Svazek slouží k úvodnímu seznámení s autorem coby filosofem, popisuje jeho základní pozice a názory. Esej Utilitarismus je obsahově jasný. Autor v něm definuje etickou pozici v níž vyrůstal (ve dvanácti letech spolu se svým otcem editoval sebrané dílo Jeremy Benthama, aby bylo jasno) a ke které přidal sofistikovanost své mysli, zkorigoval ji a upravil. Máme tu tedy takovou definici utilitarismu, která sice nemusí být plně aktuální (v této oblasti moderního utilitarismu doporučuji například Petera Singra), ale v zásadě soudobá. Já ovšem její obsah znal. Druhý spis, Bentahm, staví celkem fascinující portrét Millova vzoru, velikána, ke kterému vzhlížel – dramatická hudba – Jeremy Benthama samotného. Mill je k Benthamovi poměrně kritický a přísný, tím více však vychází najevo význam onoho muže pro filosofii vůbec. Autor se tu vymezuje vůči svému předchůdci a opět tak definuje vlastní, poněkud lidštější, přístup k filosofování – v zásadě totiž konstatuje, že Bentham nebyl velký filosof zkrátka proto, že to byl asociál. Třetí spis, Coleridge, který by měl pojednávat o filosofu a spisovateli, který mi pro můj chaotický přístup ke studiu filosofie unikl, je spíše jen zástěrkou pro autora aby se mohl vyhradit proti německé filosofické škole transcendentalismu, kterou shledává příliš fantaskní a nelogickou (k čemuž se připojuji, Kanta ani jeho následovníky jsem nikdy nechápal, příliš se s nimi míjím způsobem myšlení), stejně tak kritický je ovšem k francouzským osvícencům, anglickým konzervativcům, zastáncům Hobbese a Hobbese samotného a vlastně vůbec ke všemu – klasická filosofická eristika, ovšem skvěle vyvedená a k dobovým dějinám filosofie je dobrým studijním materiálem. Navíc se zde autor přibližuje dalšímu směru, který pomáhá chápat jeho filosofii, socialismu. Ano, je to autor poněkud socializující, ač má daleko k marxismu, či komunismu. Za zmínku stojí rovněž jeho příklon k dialektickému výkladu vývoje filosofie a patrně i historie vůbec. Tím vším je mi autor upřímně sympatický. Až další díla slouží k projednání některých konkrétnějších problematik (O svobodě, O vládě ústavní, O vládě parlamentní, O poddanství žen,…) a k těmto se musím teprve dostat – ostatně některé jsou obsažené v následujícím svazku této edice. Tento svazek a tyto tři eseje však nejlépe slouží k pochopení myšlení autora, k přijetí jeho základních stanovisek a východisek. Pro pochopení jeho filosofie se zdá být tato kniha nezbytnou, plně doporučuji. "Je-li první cíl, tedy štěstí, chimérou, je tím více cílem a tím naléhavější potřebou cíl druhý, tedy zmírňování neštěstí, alespoň dokud lidstvo považuje za žádoucí žít a nepřistoupit ke kolektivní sebevraždě..."