Všude pak viděla husy

Tato kniha mne příliš neoslovila. Autorka zachází s jazykem toporně, její metafory jsou školácké a bez nápadu. Tyto výlevy z bolavého nitra dneska zvládne lépe umělá inteligence. Vyniknout to chce opravdový talent a ten tady schází.

Sympatická, silně osobní básnická sbírka, v níž se snoubí čtyři klíčové tematicko-duchovní okruhy: rodinná, „kmenová“ a místní paměť (reprezentovaná motivy rodinných příslušníků, zejména babičky, matky, tet a otce, židovských kořenů a osudů židovských souvěrců/izraelského národa, ale i tradic a míst); psychické onemocnění (úzkosti a deprese, autorky-lyrického já i její partnerky, přičemž u autorky je to pozoruhodně napojeno na rodovou zkušenost šoa); stejnopohlavní cit a láska; jakýsi environmentální žal (na příkladě odpudivého a drancujícího lovu kytovců). Berme to však jen jako hrubé a pracovní vymezení, jiný čtenář by to kategorizoval a zobecnil jinak. Podstatné je každopádně to, že všechny tyto okruhy se všemožně prolínají, básnířka je tu dovedněji, tu násilněji spájí a vytváří paralely mezi nimi. Mnohé básně jsou vynikající a je za nimi silná emoce, myšlenka či prožitek, mají výbornou stylizaci a pointu. Řada jiných je ovšem básnicky nedokonalá (přestože v rámci celku mají své opodstatnění), a kdybych byl redaktorem sbírky, asi bych se autorku snažil přimět k tomu, aby je ponechala stranou (i když – viz i výše – asi chápu důvody, proč je tam dala), protože celek knihy zbytečně zatěžují svou rozmělněností, mnohomluvností a chtěností. Naštěstí je jich menšina a i v nich lze narazit na působivé jednotlivé verše či obrazy (příkladem budiž Flotila, podle mě velmi nešťastně zvolená jako ukázka na zadní stranu obálky). Z básní, které jsem si naopak oblíbil, jsou to hlavně osobně laděné Sufianovi či Zpět do Jáchymova (ta se mne dotkla asi nejsilněji: Markétu Kořenou jsem měl tu čest znát osobně), dále všechny o babičce, o Domkách (zajímalo by mě, jaké osady a v jakém regionu se týkají), ale též ty „oceánské“ a zčásti i ty židovské, byť tam to občas zavání tezovitostí (s níž se obsahově ztotožňuji, ale báseň touto leckdy až návodností trpí). Z nich volím i ukázku, která sice explicitně odkazuje na jednu esejistickou knihu a pracuje s určitou (dle mého názoru objevnou a trefnou) tezí, ale stále ještě v mezích poetické přijatelnosti: Lidé milují Židy mrtvé Takové co se nemůžou vzpírat nemůžou za sebe mluvit jsou ideální oběti a vlastně už nezabírají místo až na pár náhrobků kdesi v lesích ve jménu napravování křivd si přivlastní jejich životy a prodávají tisíce knih s pokroucenými příběhy jestli tohle je cesta k odpuštění se živých ptá málokdo když se totiž činí absolutní dobro často zaštítěné Kristem – jediným skutečně oblíbeným Židem – není třeba se ptát