Všetko, čo viem o láske

Už dlouho jsem se tolik nenasmála. V knize se rozhodně najde generace narozená v 80. letech, protože vše, co Dolly popisuje, se stalo i nám! My jsme ti, co přetáčeli „kazety“ tužkou a lepili přetrženou magnetofonovou pásku v ní páskou lepící. Jsme to my, kteří za největší machrovinu považovali vlastnictví Nokie 3310 a jsme to opět my, kteří byli u prvních krůčků objevování virtuálního světa a zavádění internetu do běžných domácností. „Zvuk mého dospívání definuje zvuk vytáčeného připojení k internetu. I teď si ho vybavím tón po tónu. Aby mi ty nesnesitelně dlouhé okamžiky ubíhaly rychleji, tancovala jsem za zvuků vytáčení po pokoji naučenou choreografii. Tohle byl soundtrack mého života.“ Zcela se v tomto výroku vidím. Jak to však bývá, jedná éra končí a další zase začíná… Dolly je nesmírně roztěkaná, do všeho se vrhá po hlavě, nic neplánuje a všechno nechává na poslední chvíli. Nebrání se ani pestrému sexuálnímu životu, holduje „pařbám“ a nebrání se ani většímu množství alkoholu. Není to však jen kniha o „vzpomínání“ na dobu minulou, je to kniha o hledání sama sebe. Dolly řeší problémy se svým vzhledem, se svou vizáží. Přiznejme si, kdo v pubertě neřešil pupínky, účes a kila navíc? Každá dívka na sobě hledá jen a jen chyby. A to krásné přehlíží. „Čím dokonaleji jsem se snažila vypadat, tím víc nedokonalostí jsem si všímala.“ Věnuje se vztahům s rodiči, milenci, ale hlavně se celá kniha točí okolo opravdových kamarádů na život a na smrt. Tato přátelství měla úplně jinou dimenzi a význam, než je tomu dnes. V tomto příběhu je nejlepší kamarádkou Dolly její naprostý opak, jemná Farly. Dospívání se jako nic přehouplo v dospělost. A právě v té chvíli jejich kamarádství dostane na frak. Farly si našla přítele a chystá se vdávat. Dolly se cítí zhrzena, podvedena. Ustát tuto situaci chce opravdu dospět. A jedinou osobou, která se chová „dětinsky“ je právě Dolly. „Taková ta závist, že vaše kamarádka má skvělého chlapa, který by ji na rukou nosil a vlastně vám ji postupně odloudil.“ A co teprve, když skončí školní léta a my musíme okusit ten pravý nefalšovaný dospělácký život – chodit s železnou pravidelností do práce, vydělávat peníze a být KONEČNĚ odpovědni za své činy? Mnozí tento přechod nezvládnou a, jak známe z amerických filmů, dochází na terapie k terapeutovi. To je dnes strašně moderní. Když se však nad celým jejím vyprávěním zamyslíme, přijdeme na to, že jde nakonec o docela smutný příběh, protože smůlu na chlapy má Dolly do dnešních dnů. Neví, co je to dlouhodobě někoho milovat nebo být někým dlouhodobě milována. Nevěří, že v současné uspěchané době ještě existují romantičtí muži. No nevím, kde se holka toulá, já jich znám celkem dost. A ještě jedna věc mě rozčilovala! O třicítce hovoří jako o konci života. Probůh, vždyť to teprve začíná ten pravý dospělácký život, o kterém celou svou pubertu snila! Román je autobiografickým počinem autorky, jde o její vlastní vzpomínky. K sepsání použila pořádnou dávku humoru, satiry, ale i něhy. Věřím, že v mnohých z jejich zážitků se najde nejeden čtenář. To nejdůležitější, co se nám snaží tímto dílem sdělit, je najít sebe sama a naučit se být sám se sebou šťastný a spokojený. Rada nakonec: Nemusíme se upínat jen na partnerskou lásku. Vždyť láska má tolik podob. Třeba ta rodinná a kamarádská většinou zůstává věrná a věčná…

Taky jste si někdy chtěli připadat jako hlavní hrdinky v seriálu Sex ve městě, nebo jako postavy z Jak jsem poznal vaši matku? Řešit vlastně jen nepodstatné věci, které zase tolik moc nehraničí s existenciálním bytím, ale všechno je přizpůsobeno materiálnímu a pudového vybití? Já tedy občas mám chuť zahodit všechno za hlavu a prostě se některý z dní ničím netrápit. Vše, co vím o lásce mi k tomu pěkně pomohlo. Ačkoliv jsem podle recenzí čekal, že právě tahle kniha od autorky a novinářky Dolly Alderton mi vlastně poradí, co člověk má pro lásku udělat a čeho se má vzdát, aby byl prostě šťastný, přivedla mě úplně k něčemu jinému. Prožít cizí a zároveň tak trochu svůj příběh, který mě ale tentokrát nemá ranit, ale mám si u něj odpočinout a na základě toho pochopit třeba i vlastní chyby. Ale lze to? Společně s hrdinkou procházíme jejím životem od náctiletých let přes ty studentské až do doby dospělosti. Vtipné momenty střídají srdceryvné události, které zasahují do života, přijdete si proto chvílemi jako na horské dráze, která asi vůbec nezastaví. Bezprostředně se vyjadřující Dolly o večírcích plných alkoholu, drog i sexuálních hrátek vás uzemní, ale zároveň vám dá i svůj pohled na to, co pro ni bývalo a nyní je důležité. I když se mění partneři, se kterými nevydrží dlouho, dokáže se zamyslet zpětně nad tím, proč tomu vlastně bylo. Kde je ta chyba. Kdy vlastně za to může tak trochu i zrychlená společnost, která nám ukazuje obecné prvky spojené s daným věkem, a také hlavně sílu sociálních sítí a mezilidského kontaktu. Ale je opravdu tak důležité, aby člověk měl rodinu pod třicítkou? Proč se porovnáváme s druhými? Opravdu záleží na tom, co si ty druzí o vás myslí? * Vídala jsem to znovu a znovu: žena vždycky zapadne do mužova života lépe než on do toho jejího. To ona bude trávit většinu času v jeho bytě, ona se spřátelí se všemi jeho kamarády a jejich přítelkyněmi. Ona bude posílat jeho matce pugét květin k narozeninám. Ženy tyhlety peripetie nemají v lásce o nic víc než muži, jen jim jdou líp – a tak se s tím prostě smíří. To znamená, že když se žena mého věku zamiluje do muže, její priority se z tohohle: 1. Rodina, 2. Přátelé. změní na tohle: 1. Rodina, 2. Přítel, 3. Přítelova rodina, 4. Přítelovi kamarádi, 5. Přítelkyně přítelových kamarádů, 6. Kamarádky… *