Všetci sme snehové vločky

Kdybych knihu četla v patnácti nebo v šestnácti, zajímalo by mě, co by se mnou dělala. Nejen vzhledem k věku, ale také k období, kterým jsem si tou dobou procházela. Těžko říct... Dnes mě však kniha ultra vytáčela. Vážně nechápu ty nadšené ohlasy. Vždy, když čtu knihy podobné této, tak se ptám, jak by se na ně díval člověk, který doopravdy trpí bipolární poruchou, OCD nebo různými typy úzkostí. Zda by to autorce "schválil". Zda by považoval postavy v knize za reálné a přesvědčivé. I názor psychiatra by nebyl od věci. Já jsem tomu totiž moc nevěřila. Vlastně se mi docela líbilo, jak byl u hlavní hrdinky popsaný stav mánie a pak pokles do deprese. Ale její osobnost mě něčím strašně štvala. Fakt hodně. Ostatní postavy byly zajímavější, ale nedostaly moc prostoru, protože se vše točilo jen kolem Olive. Kniha byla také velmi předvídatelná. To mi docela vadilo. Bylo jasné, že celou dobu pozorujeme holku s bipolární poruchou, i když ona byla tak divná, že jí nesecvaklo, že si tím sama prochází. Ona sama mi přišla velmi naivní a to, jak si sama před sebou připadala "převratná" mě vytáčelo doběla. Autorka v podstatě nepřichází s ničím novým. S žádnou novou léčebnou metodou. Jen omílá to, co se už tak tisíckrát někde řeklo. A je cukrkandlově otravná. Samozřejmě - souhlasím s tím, že laskavost k sobě i k ostatním je krásná a důležitá a může mnohé změnit. Ale není klíčem ke všemu. Zlé věci se tu děly vždy a budou se dít dál, ať se my a naše okolí snažíme, jak chceme. Je to možná smutné nebo poraženecké, ale je to tak. Nemohu knihu doporučit. Možná někomu pomůže a přesvědčí ho, že jeho život má cenu žít. Obzvlášť v citlivém dospívání. Ale nemyslím si, že by to byla kniha kdovíjak úžasná a hodnotná.

Po sto stranách jsem ji chtěla odložit, těžce mi neseděl styl, jakým je to psané (či přeložené, těžko soudit) a hlavní hrdinka mi sympatická nebyla. Ale jsem tuze ráda, že jsem zatla zuby a četla dál. Ve výsledku to byla skvělá kniha o duševním zdraví i přátelství, ve druhé polovině mi dokonce přišlo, že se docela nešetří vtipem a hned několik pasáží mám vypsaných. Zkrátka příklad zdánlivě oddechové ya knihy, která ale pojednává o vážných tématech a to tak, že její přečtení bude pro čtenáře obohacující.

Hlavná postava Olive trpí duševnou chorobou. Odmieta, aby jej prezradili ktorou, nechce sa nechať onálepkovať, ale zároveň chce byť zdravá. Jej myšlienky prebiehajú od témy k téme, veľké nadšenie sa strieda s hlbokým smútkom, a aj ja, ako laik, dokážem odhadnúť, o akú chorobu ide. Je to brutálne realistické, či už sledujem jej manické fázy, alebo sebaobviňovanie za všetko, čo pokazí. Je mi z toho naozaj smutno. Olive súhlasí s pobytom v tábore pre násťročných, kde spozná aj iné postavy (a cez ne aj iné choroby). Každý je jedinečný ako snehová vločka... a zároveň je ovplyvniteľný a stádovitý. Poznámka na okraj. Síce v SK preklade sa hovorí o stáde oviec, ale asi nechceli použit stereotypné hodnotenie lumíkov (zvierat) ako typ bytostí so samovražednými sklonmi, takisto pochybujem, že súčasní tínedžeri poznajú Lemmings (starú PC hru), kde lemmingovia, trpaslíci z tej hry, idú jeden za druhým až na okraj priepasti, a ak im nepomôžete, spadnú všetci. Ak neviete veľa o duševných chorobách, odporúčam prečítať si, napriek ťažkej téme o duševnom zdraví, kniha vám môže ukázať aké ťažké je žiť s chorobou, ktorú navonok nie vždy vidno. Myšlienka, že láskavosť je nákazlivá, je milá, ktovie, či niečo podobné ako virál v závere knihy už niekto vyskúšal...