Všechny Louisovy děti

Další z "absyntovek", kterou jsem vzala do ruky, a určitě nejsem zklamaná, byť tentokrát hodnotím "jen" průměrně. Autor se tu zabývá poměrně zajímavým tématem, pro mne docela novým v literatuře - ať už jde o fikci či non-fikci. Vyvolává to docela dost otázek - mají dárci být skutečně anonymní? Nebo mají děti právo vědět, kdo je jejich otcem? Kolikrát může muž darovat sperma, aby to bylo ještě "správné" a etické? A dá se to vůbec poměřovat? Pokud ano, podle čeho? Čtenář se pak sám může zamýšlet nad tím, do jaké míry by třeba jeho samého ovlivnila informace, že se narodil z darovaného spermatu. Je biologický otec důležitý, když ho X let neznáte a roli otce vám nahrazuje někdo, kdo se o vás skutečně stará a má vás rád? Pro mne teda byla nejkontroverznější postava dr. Karbaata a jeho chování. Jeho podivné postupy a přetvářka v kontaktu se ženami, dětmi a vlastně i dárci - to se mi popravdě otevírala kudla v kapse. Chápu, že v době, kdy oboru dárcovství začínal, byla tu spousta nových věcí, co se musela řešit. Ale lživé jednání, kterého se tento pan doktor dopouštěl, to popravdě ve mně vyvolávalo dost nelibé pocity, přiznám se. Kdo jste četl, víte, o čem mluvím. Byť z doktorovy stránky máme nějaké odpovědi na to, proč jednal tak, jak jednal, i tak je tam pro mne z jeho strany stále mnoho nezodpovězeného. Což ale nedávám za chybu autorovi této knihy - pokud onen lékař odmítal mluvit do větších detailů, tak s tím člověk moc nenadělá.... Byť se kniha zabývá zajímavým tématem, v porovnání s ostatními, co jsem zatím četla, pro mne asi nejslabší titul - asi v tom, že to bylo místy trochu suché a občas repetitivní. Přitom téma je tedy fakt nosné.

Ahojda lidičky, Vítejte u literárního guláše s dvěmi sty knedlíky. I kdž je to k nevíře, jsou mezi námi tací, kteří chtějí mimina a dokonce si kvůli tomu dojdou do pekárny opravit troubu. Já když chci dobrodružství, tak si prostě nazuju naopak boty nebo si dám jogurt na chleba, ale budiž, každý to má prostě trochu jinak. Tahle knížka je o tom, že jeden pekárník v Nizozemí napekl mnoho kroasántů z jednoho těsta a všichni tihle kroasánti na to pak jednoho dne příjdou a setkají se i s těstem, tedy jak se ve staročeštině říká, poznaj fotra. K tomu všemu vede ubíjejících sto stránek, na kterých se stále dokola děje totéž: poznáme nějakýho sourozence, ten blekotá o tom, že mu v životě chyběl otec, pak zjistí, že má sestru nebo bratra, ten blekotá to samé a nakonec blekotají společně, zatímco nám autor napíše, že v 80tých letech to prostě nebylo tak moc kontrolovaný. Wow. Jestli někdo čekal, že dojde k rozplétání praktik v pekárnách, nebo ke konfrontaci s pekárníkem, pak je na omylu. Místo toho si 200 krát znovu a znovu projdeme Poštu pro tebe, ve který nějaký děcko blekotá o tom, jaký to je nemít otce a pak je konec. Gratuluji Kamilovi ke stvoření nejzbytečnější, nejnudnější a nejhallmarkovatější reportáže na světě.