Vojtěch Boháč: Všechny cesty vedou k válce

Volodymyr Zelenskyj, televizní komik, který získal nejzásadnější roli svého života, zavítal do Prahy. A právě v této době se mi do ruky dostala kniha válečného reportéra k Ukrajině - Donbasu - Krymu. Boháč připomíná poslední politické události na Ukrajině před nástupem Zelenského, připomíná nástupy a pády triumvirátu Janukovič, Juščenko, Timošenková. Na ruské permanentně u nejbližších sousedů politicky i vojensky intervenující straně se profilují Putin, Medvěděv, Putin, Putin, Putin... a zesiluje prosazování policejní státu. Zkorumpované policejní síly a náboženští vůdci chrání ukrajinské vedení státu a zavádí se po ruském vzoru "potřebná" legislativa, jako ta o zahraničních agentech. Spíš by se hodil zákon o ruských agentech v zahraničí. Boháč rovněž přibližuje situaci na Krymu a nelehkou situaci krymských Tatarů, která se po okupaci Krymu ještě více zhoršila. Vracíme se na Majdan (a anti-Majdan), autor nechá zaznít hlasy účastníků tehdejších demonstrací - obou stran - vyvolaných poté, co Janukovič odmítl podepsat asociační dohodu s EU. Ukrajinskou vládu práva začínají víc a víc prostupovat zákony z ruské dílny. "Majdan je (přece) operací amerických tajných služeb". A tak se potlačuje svoboda slova, shromažďování, kritický názor je trestně stíhaný podle nového zákona o pomluvě. Jenže Ukrajina změnila vedení a tak RU posílilo své argumenty zbraněmi, tanky, žoldáky, zabíjením, znásilňováním a rabováním. Mimochodem, dlouho kremelské vedení trvalo na tom, že to vše si dělají Ukrajinci sami, nebo že scény aranžují pro účinné fotografie... a doteď tomu skutečně věří spousta Rusů. Stejně jako tomu, že na Ukrajině se skrývá ďábel v podobě fašistů, které ohrožují Rusko, a které je potřeba vymýtit. Každý by měl mít dle mého názoru možnost si zvolit, kam chce patřit - pokud jde o cestu legitimní. Pak by ovšem ale neměli být mučeni, zabíjeni a odklízeni ti, jež si přejí zachovat status quo, tedy např. ukrajinskou vlajku na Krymu nebo v Donbasu. Bohužel taky nutno přiznat, že vláda Ukrajiny v roce 2014 o Krym ani ty Krymčany, kteří pod ruskou nadvládu nechtěli, vůbec ale vůbec nebojovala. Ani Zelenskyj nevstupoval na scénu s plným počtem bodů. Důvěra ve vedení státu seee propadla na dno a nejednou zaznělo označení loutka toho či onoho atp. Jenže on si poté, co Putin spustil svou vůbec největší teroristickou operaci a napadl Ukrajinu, navlékl zelené triko, zelené kalhoty, pustil se do obrany státu a z herce se stal voják a diplomat. A vede si v dané situaci nečekaně úspěšně. Vojtěch Boháč nabízí komplexní popis situace na Ukrajině v časové ose posledních 10 let, střídá popisy situace a vývoje, vyjádření dotazovaných osob či politických exponentů, a vše v dokonale uspořádané mozaice. Hlavně nezapomenout a nenechat se převálcovat tsunami dezinformací z ruské nebo čínské dílny prostřednictvím RT, Sputnik, Telegram, TikTok a další.

Podtitul „Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra, 2011–2022“ to myslím shrnuje skvěle. Autor v této části světa jako student a reportér strávil spoustu času a byl snad u všech zásadních zvratů – Majdanu, anexe Krymu, začátku války na Donbase či vypuknutí plnohodnotné invaze. Přináší zážitky, střípky reportáží i krátké rozhovory s místními a s účastníky důležitých událostí. Jejich pohledy si v řadě případů protiřečí a ukazují, že situace mnohde zdaleka není tak jednoduchá, jak se může jevit z pohovky ve středu Evropy. Autor také všechno zasazuje do kontextu, věnuje se Putinovi, Medveděvovi, Navalnému i Zelenskému. Ukrajina hraje prim, Rusko ale také dostalo dost prostoru. Oceňuji, že je kniha navzdory žánru a obsahu velice čtivá a že vznikala skutečně přímo v centru dění. Ze všeho nejvíc mě zaujal proměňující se názor Ukrajinců na prezidenta Zelenského. Na závěr dva citáty: „‚Američani nás dostali od sebe, ale my jsme rodina. Uvidíte, že se k nám zase vrátíte,‘ řekne Dima bodře a mně se udělá husí kůže. Nemám nic proti dobrým vztahům s Ruskem, ale jen do chvíle, než mi začnou říkat, že když neděláme, co chtějí oni, tak jsme ve skutečnosti jen zmanipulovaní Američany. Namítnu, že bychom si o našem směřování rádi rozhodovali sami. ‚Vy jste na to moc malí. Možná si myslíte, že o sobě rozhodujete sami, ale ve skutečnosti děláte jen to, co po vás chtějí Američané. Ani si to neuvědomujete,‘ oznámí mi Dima se sebejistotou, která mě dostává do varu.“ „Rusy kritické k vlastnímu režimu baví v souvislosti s takovýmto posouváním reality v posledních dnech nový vtip: ‚Vidíš banderovce?‘ ptá se Putin člověka na Krymu. ‚Nevidím,‘ odpovídá. ‚Přitom jich je tu plno!‘ usměje se prezident. ‚A ruské vojáky vidíš?‘ ‚Spoustu.‘ ‚A přitom tu žádní nejsou!‘“