Po V zahradě zášti jsem se autorčiny druhé knihy nemohl dočkat, bohužel jsem po jejím dočtení zůstal dost na rozpacích. Podle mě autorka tak trošku nachytala samu sebe. O rodině Benderových se toho ví opravdu málo, a i ty málo, co se ví, jsou povětšinou jen spekulace. Napsat tedy historický román o takové rodině, který by měl jejich život pravdivě odrážet, nemůže být jednoduché. A tady je ten problém, nic jsem se o rodině nedozvěděl. Přišlo mi, že autorka sama moc nevěděla, jak celou knihu uchopit. Pořád se jedná o historickou beletrii, či-li se dá očekávat, že tam bude něco málo domyšleného. Tohle je ale podle mě čistá fabulace. Bohužel ani ta dobře nefunguje. Byla to prostě nuda. Už od začátku je vám jasné, jaká bude hlavní zápletka, a tak to taky zůstane. Neustále jsme se tak točili v kruhu, který se nikam nevyvíjel. Popravě už bych víc ocenil, kdyby autorka knihu podala záměrně jako fabulaci, která je rodinou jen inspirovaná. Nedostatek informací se takhle odrazil i na postavách, které byli strašně ploché a bez charakteru. Je to škoda, protože po první knize je jasné, že autorka rozhodně psát umí, jen si tady podle mě nešťastně zvolila téma.

Povedený příběh, který oproti své premise není ani datektivní, ani horový. Autorce se dobře povedlo vyplnit reálný příběh, který zůstává obklopený otázkami kvalitní beletrií. Víceméně je to čtivé, jen občas člověk narazí na pár hluchých míst. Pochvala pro překladate, za uvážené užití hovorové čestiny v přímé řeči.