Vrstva

Kniha kompaktní na úrovni jednotlivých básních (přes všechny vyšinuté transformace a asociace se to nakonec zaklapne a scelí, čemuž napomáhají výrazné pointy i důsledný charakter "jedné věty" s kapitálkou a tečkou, mezi nimiž se však nachází spletitý prostor bez interpunkce), jako celek to působí spíš jako sběr, ale linie by se určitě našly – pojítkem může být už jen ta atmosféra "mezistavu snění a reality", tematicky pak vedle tělesnosti v doslovném významu také tělesnost slova. Vrtalo mi hlavou, proč ty básně musí být zarovnány na střed (a člověk je vůči tomu drobet podezřívavý, když takové formátování zná především z různých amatérských blogů), ale nakonec to možná není na škodu – nutí to více spočinout u jednotlivého verše a důležitý čtenářský prožitek u básní Horváthové pro mě představuje právě jakýsi moment slovního zadrhnutí, kdy se zvýrazní něco v běžné řeči zahaleného: "nemůžu se nabažit / mňoukavě / žabího zvuku / který má zárodky / v kočičích hlavách."

Raw zápisky: – Od surrealistických přes abstraktní po pozorovatelské básně. V tomto pořadí. – Kámen úrazu je v těch surrealistických. Asociace jsou příležitostně předvídatelně, jakoby načtené, literátské. I když tam je i řada momentů s okouzlující barevností. – Zajímavé to začne být dál. Některé principy odhaluje autorka obratně a sugestivně: “bazén končí v nedohlednu // jeho hloubka záleží na úhlu pohledu.” atp. – Opravdu silné to zkrátka začíná být tam, kde končí automatika a začíná uvědomění.