Vražedná hra

Dojem z právě dočtené knihy není nejlepší. Dobře vymyšlená zápletka má podle mne slabší provedení a i závěrečné vysvětlení a zakončení mne moc nezaujalo. Příběh je převážně vyprávěn v ICH-formě (hlavním hrdinou, ten, ač není policajt, má některé vlastnosti SUPERMANA) a v krátkých kapitolách, které autor ve svých knihách užívá ke zrychlení děje, jsou zařazovány události ze soukromí hlavní postavy, a tyto události děj brzdí. Je to průměr.

Já se snad nepoučím. Některá čísla by mě měla varovat, ale pořád si říkám, že třeba to není tak hrozné. Jedním z příkladů je James Patterson. Za svou spisovatelskou kariéru napsal 192 knih, z toho 108 (!) připadá na období posledních deseti let. A skoro všechno jsou to detektivní thrillery. To nám dává krásných deset až jedenáct thrillerů ročně, tedy jeden měsíčně. Podle toho to taky vypadá. Patterson se s tím neláme a pochybuju, že příběh začíná psát s nějakým plánem. Spíš to působí tak, že sedne a píše co mu slina na jazyk přinese a v průběhu nějak improvizuje. Možná píše i dvě tři knihy současně? Výsledek tomu odpovídá - naprostá slátanina bez jakékoli logiky, rafinovanost na úrovni východoněmeckých detektivních seriálů, vysílaných v neděli dopoledne, neuvěřitelně hloupé dialogy i monology... Má to jen jedno plus - čte se to rychle a kapitoly jsou krátké, takže to zvládnete za večer či den. Narozdíl od obětí je mi spíš líto toho stromu, co kvůli tomu musel umřít...