Vraždy na molu

„Kdypak se soukromému detektivovi povedlo vyřešit nějaký zločin? Nikdy!“ (Ed McBain) Citát si vybral sám autor, ale je příliš sebekritický, řekla bych. Jo, kdyby tam stálo „vyšetřit“, tak to ano, o vyšetřování se tu dá mluvit jen s velkou nadsázkou a dost přesně odpovídá vypitému mozku hlavního hrdiny. Ten ale případ stoprocentně VYŘEŠÍ, byť spravedlnost pojme po svém. Pravda, on nepředstavuje zrovna výstavní kousek policisty (bývalého) ani soukromého vyšetřovatele (mohly by u něho být i ironické uvozovky), z mnoha důvodů, ale morálně ho přijímám a stojím na jeho straně. Ale hlavně: ta knížka je psaná tak svižně a vtipně, až jsem si řekla, že kašlu na to, že se to jako detektivka jenom tváří, a užívala si čtení pro radost. Vždycky tu byly knihy. V celém tom mém nepovedeném životě byly opravdu jediným pevným bodem. Dokonce i Sutton, můj nejbližší přítel, jednou zvolal: „Na co je ti to pitomý čtení, vole? Vždyť jsi býval garďák, ty blbče!“ Což je dokonalá ukázka irské logiky. Tenkrát jsem mu odpověděl a potom ještě stokrát opakoval: „Čtení mě unáší.“ Na což on reagoval s upřímností jemu vlastní: „Hovno.“ Jak jsem říkal, můj táta pracoval u dráhy. Měl rád povídky o kovbojích. Pořád nosil v kapse nějakého otrhaného Zaneho Greye, a časem mi je začal předávat. Máma říkávala: „Bude z něj poseroutka.“ Když byla z doslechu, zašeptal: „Nevšímej si toho, co říká máma. Ona to myslí dobře. Ty ale čti dál.“ „Proč, tati?“ Ne že bych chtěl přestat. Už jsem byl lapený. „Nabízejí ti různé možnosti volby.“ „Co to jsou možnosti volby?“ Do očí mu vstoupil vzdálený výraz a jenom vzdychl: „Svoboda, chlapče.“ Když hodím Iry (bez ohledu na to, o které Irsko jde) do jednoho pytle, Ken Bruen rozšířil dosavadní osazenstvo (Caimh McDonnell a Adrian McKinty); pytel má visačku „Humor detektivce pomáhá“. (Překlad pomohl také. Jen drobnost - Richmal Crompton bylA spisovatelKA).

Pravdepodobne prekvapenie tohto roku pre mna. Tak radikalny, uprimny, nekompromisne napisany text som uz davno necital. Male kapitoly, rychle akoby obcas len strucnymi tahmi a kratkymi dialogmi nacrtnuty dej, nijake opisy, nijake vysetrovanie, nijake dedukcie. Predstavte si chlapa, alkoholika uz za hranicou navratu, milovnika knih, bez rodiny, bez prace. Riesenie akoze pripadu tu prebieha sposobom, ze bud niekoho stlcie, pripadne az zabije, alebo sam dostane strasnu nakladacku. A pritom je to take uprimne, chcel by som napisat ze irske, ale ja prd viem o irskych chlapoch, leda z filmov. Kniha neobsahuje jedinu postavu, ktora by svojim sposobom nebola psychicky, dusevne, okolnostami, zlomena. A je to take prudko citatelne, ako Hemingway, ktory by sa este viac ponahlal k svojmu cielu. Bruen nie ze ignoruje pravidla detektivok, nie ze ich porusuje, on sa nesnazi dodrziavat nijake pravidlo. Podla zvesti na internete, si sam kadeco hnusne zazil. Citit z neho ale lasku k pisaniu, k literature, a zaroven pohrdanie a asi by mu vobec nevadilo knihu ani nedopisat a vykaslat sa na nas citatelov. Je to ako vravim, zjav. Samozrejme rozumiem aj hodnoteniam pod dve hviezdy, citatelom to moze prist ako zbierka blabolov alkoholika a akesi adorovanie zivota ochltov. A ten co caka regulernu detektivku moze skoncit sklamany.