Vražda v rodině

Cara Hunter se svou sérií Adam Fawley patří k mým oblíbeným autorkám. Píše moderně a nápaditě a podsouvání fiktivních "dokumentárních" zkratek do narativu jí zatím vycházelo. Vraždu v rodině se proto rozhodla postavit na smyšlených dokumentech celou a vykašlala se na Fawleyho. Velká chyba. Kniha se stala hitem na TikToku, což je velmi příznačné. Při čtení jsem si připadal jako asijský teenager, co má v jedné ruce ovladač od Xboxu, ve druhé od televize, v jednom uchu sluchátko od mobilu, ve druhém podcast, na očích virtuální brýle a sedí před zapnutou televizí, spíše dvěma. Množství vjemů, které čtenáře autorka nutí zpracovat je obrovské a matoucí. Alespoň pro mě. V důsledku, spolu s hojností obrázků, čísel, mapek a údajů je to skoro nečitatelné. Vražda v rodině je koncipovaná jako scénář pro televizní true crime dokument. Kdyby tak byla i prezentovaná (tedy v televizi), tak by to bylo fajn a fungovalo by to. Takhle je to nesmysl. To je jako byste místo sledování oblíbeného seriálu dostali do ruky jenom scénář k němu se všemi replikami a navíc i poznámkami, co kdy řekne režisér, kdo ze štábu komu co sdělil, než padla klapka, co bylo v mailu od produkce ze včerejška, jaký byl učet za kostýmy, a kam šli herci po záběru. A ne, Cara Hunter není nová Agatha Christie, tak jak si s předstíraným nadšením přihřívají na zadní straně obálky polívčičku sestry spisovatelky (bůh ví proč se stalo trendy že spisovatele doporučují jiní spisovatelé; nejspíš aby jim to oplatil a kruh se uzavřel). Závěrečná odhalení jsou dost přitažená za vlasy a ani moc nedávají smysl. Takže, milá Caro, vrať se k Fawleymu, prosím...

Nezvyklá ale zajímavá forma, občas jsem měla trochu zmatek v účinkujících, ale četlo se to fajn, děj plný zvratů, kde každý tip na vraha je záhy vyvrácen a až konec vše rozuzlí