Rozhodla jsem se přečíst nově celou sérii chronologicky a toto je první z nich. První povídka, která dala knize jméno, o studiích a raném mládí Oldřicha z Chlumu a vyprávění, proč se nestal mnichem či prelátem je dobře postavená, vygradovaná (no prostě zajímavá až do konce) a (na rozdíl od těch posledních) je dotažená a dokončená (dozvěděli jsme se osudy ostatních aktérů atd., dokonce i závěr bych vzhledem k tomu, co všechno se dalo v církevních zápisech změnit, považovala za reálný). Jediné, co to kazí, je Oldřichův věk, taky jsem se podivila, co všechno stihl při svém mládí prožít (hovoří o tom i mnozí pode mnou i nade mnou), ale ze všeho nejvíc mi vadil příběh rámující vyprávění Oldřicha již jako starce a skutečnost, že Václav II. seděl na hradě Točník (kde by tam seděl v té době, to fakt netuším a myslím, že to netuší ani autor). A opravdu by se pan Vondruška mohl naučit říci jinak, že zálibně spočinul na dívce zrak nějakého pána, než jen, že jí to velice slušelo. Ono to pak moc sluší Rozárce, Kateřině Dolanské, Sabině, Annemarii, Kunhutě, Martě i Ludmile z Vartemberka. A to je trošku nuda.