Vražda není hra

Mám za sebou druhý díl této série a opět jsem spokojená. V malé vesnici Bishop´s Lacey se stane vražda a hlavní hrdinka Flavie, tak musí mezi svými chemickými pokusy zapátrat, jak to všechno bylo. Sice se objevila malá nesrovnalost, ale ta mi vůbec nevadila. Děj má spád, Flavie neztrácí čas, vrhne se do vyšetřování naplno a příběh krásně ubíhá bez zbytečných odboček. Navíc mě zase mě bavily poznámky o chemii a dílech klasické literatury, barvitá přirovnání a autorovy hrátky s jazykem. "V Jelením mlází žili de Luceovi už od doby, kdy král Harold u Hastings zastavil šíp vlastním okem." "Hltala příběhy stejně, jako velryba polyká plankton." "Před námi se táhlo Jubilejní pole, jemně zvlněná pokrývka lnu, který zářil tak pronikavou, elektrickou modří, že by to dohnalo van Gogha k slzám." "Inspirace, která pochází zvnějšku, je jako horko v peci. Pomůže ti upéct obstojné bochánky. Ale inspirace zevnitř je jako sopka: mění tvář světa."

Taky se přidám k těm, kterým přijde trochu zvláštní, že se matka vleze do bot svého pětiletého syna - přijde mi to trochu "podraz" na čtenáře, protože s touto možností při snaze odhalit, co se tenkrát stalo, prostě nepočítáte. A závěrečných pár stran, kde koukají na pohřeb přenášený stanicí BBC, se mi četl strašně těžko. Ale jinak Flavii prostě zbožňuju a nadmíru zajímavého Doggera, který se stal mou nejoblíbenější postavou, snad ještě víc, a příběhově mi druhý díl přišel zajímavější než první. Výjimečná je tato knížka také především po jazykové stránce, autor to s jazykem opravdu umí a jeho přirovnání a popisy jsou zkrátka dokonalé. Po nějaké době upravuji své tvrzení ohledně nemožnosti vejít se do synových bot. Dnes ráno jsem na přechodu pouštěla dvě děti, po chvíli mi ale došlo, že to nepatrně větší z nich je matka té menší, nesla jí aktovku.