Vratné lahve

Když jsem si všiml, že je v letošní čtenářské výzvě téma: "Kniha, u níž jste viděli nejprve filmové zpracování", byly pro mě Vratné lahve jasnou volbou, neboť mě v knihovničce provokovaly už delší dobu. Film jsem viděl poprvé před takovými 15 lety a poté ještě několikrát, při čtení se mi pak scény z filmu neodmyslitelně vybavovaly. Svěrákův popisný styl vypravování mi vyhovoval, stránky rychle ubíhaly a útlou knížečku jsem tak měl přečtenou za dvě cesty MHD. Stejně jako se mi líbil film se mi líbila i kniha. Děj je prostě zajímavý, čtivý, místy vtipný a místy hořký jak napovídá i obsah. Když jsem se blížil ke konci, tak mě překvapovalo, kolik děje ještě musí zbývat a jak málo stránek už je přede mnou. Na konci byl až přespřílišně velký skok a řekl bych, že Zdeněk mohl klidně ještě psát. Nerad jsem se s knihou loučil a ten konec mi přišel takový odfláklý a jen díky tomu knize nedávám plné hodnocení. 4,5/5, 90%, D.

Za mě tedy lepší film, čekala jsem od knížky více. Jediné co mě pobavilo bylo, když se v autě cestou k balónu, odhalila dohazovací situace s Landou. Jinak mě hrozně vytáčelo, jak skoro každá věta začínala "Tkaloun". To jméno, bylo na každé straně tak desetkrát. Řekla bych, že třetina knihy, je jen jméno Tkaloun. Bylo by zajímavé, kdyby to někdo spočítal. Svěráka mám jinak ráda.