Autorku neznám a soudě podle její prvotiny, asi nebude ani má oblíbená. Nevím jak ve švédštině, ale v češtině mi Vrána vůbec nesedne - to už spíš Havran. Než jsem pochopila, že je to opravdu ten černý pták a ne třeba přezdívka, chvíli mi to trvalo (asi jsem slabší duchem, možná by to děti poznaly hned). Další věc, která mě - jako rodiče - dost vytočila: dcera Ebba se rozhodla pomoci Vránovi hledat jeho rodinu, a tudíž nechá doma rodičům stručný vzkaz (skvělé!) a jdou spolu stopovat nějaký kamion, který jede do Norska! Právě letos jsme ve škole řešili situaci, kdy neznámý rodič vezoucí domů v silném lijavci své dítě, nabídl svezení jinému dítku, které šlo bez deštníku. Dítě odmítlo, ale doma to řeklo rodičům. Nastala téměř policejní honička onoho jedince, který si dovolil nabídnout dítku svezení. A tady děti přímo navedeme, aby šly stopovat, navíc hnedle kamiony. Jsem zvyklá na to, že v dětských knihách se občas objevují nelogičnosti až nesmysly, a obvykle mi to vůbec nevadí, ale tady jsem byla úplně naježená a nesedlo mi to. Jediné, co se mi líbilo a co bych si taky chtěla vyzkoušet, byla půjčovna vorů na Průzračné řece! A nesmím zapomenout na zajímavé obrázky Martiny Matlovičové, ty se opravdu povedly.

Četla jsem si komentáře které už jsou napsané k této knížce. Soudě podle počtu hvězdiček se pisatelům kniha moc nelíbila. Samozřejmě chápu, že je to knížka pro malé děti a někomu se nemusí líbit. Ale já jsem ji ve svých 7 letech hltala jak divá, pořád jsem si říkala: Už přestaň, trochu si to užij, nemusíš to celý přečíst za dva dny. Ale ono to nejde, text je psaný s takovou energií a člověk (nebo teda aspoň já) má pocit, že je to právě on, kdo stopuje náklaďáky, projíždí se s cizím francouzem na drezíně a pluje na voru po Průzračné řece. A nějaké ty nesmyslné dějové zvraty k tomu přece patří. Byla to moje druhá knížka, kterou jsem od autorky Fridy Nilsson četla, a ani teď nezklamala. Srdečně doporučuju.