Voynichův rukopis aneb

Právě čtu... Tak to je vlastně docela humorné, ono se to číst nedá, a přesto mě to moc baví; večer před spaním zalézám s touto knihou s lupou v ruce do postele a těším se na další chvíle s Voynichovým rukopisem a na další prohlížení neuvěřitelných ilustrací jako z jiného světa. Z toho paralelního světa, jak naznačuje fantasy Arnošta Vašíčka? Nebo je to středověká sci-fi? Mystifikace? Anebo zašifrovaný vzkaz, ale koho a o čem? Nebo je to opis spisu pocházejícího z doby mnohem starší? Nebo dokonce spis zprostředkující informace od mimozemšťanů? Fantazii se tady meze nekladou, nahaté ženy, prolézající tajemná potrubí a zařízení, z nichž vytéká voda nebo tryskají neznámé substance, či z nich vedou kabely, houfy žen, koupající se nebo sprchující se v bazéncích všech možných tvarů se zelenou nebo modrou vodou, nebo neznámá zvířata, a hlavně rostliny, které na naší Zemi v žádném případě nejsou k vidění, a přesto jsou vykresleny a popsány do nejmenších podrobností – to je panečku důvod k popuštění představivosti a k vlastním úvahám... A co teprve popisky k obrázkům a stránky dlouhého nesrozumitelného textu, jehož písmo ani obsah dosud nikdo nerozluštil... Snad jediné, co je prokázáno je, že pergamen je opravdu z 15. století a že byl popsán brzy poté, co byl vyroben, že tedy nejde o pozdější podvrh. I já jsem při prohlížení fascinujících obrázků zapojila fantazii a říkám si třeba, oproti vysvětlujícímu textu ve fundovaném úvodu Dr. Jitky Lenkové, že v ženě, která má být koupající se mořskou pannou, já vidím ženu, která vylézá z jakéhosi předmětu ve tvaru rybího ocasu, nebo v horším případě je požírána jakousi vodní obludou (str. 79v), spojena s rybím ocasem rozhodně není. A na rostlinách podrobně vymalovaných v herbářové části ani tak nezkoumám, jak se podobají jednotlivým druhům rostlin na Zemi, ale vidím podle mě to nejzajímavější, čím se liší od pozemských rostlin, že totiž i rostliny, zejména jejich kořeny, mají charakter jakýchsi potrubí; ze základny, rovně ukončené, vyrůstají často další užší šlahouny jako nějaké kabely... Dávám pět hvězdiček, i když chápu, že mohou být výhrady ke grafickému uspořádání, k úpravě a zmenšování fotografií; mně třeba vadí nepřesnosti právě v úvodních odkazech na text vlastního rukopisu (shora uvedená „mořská panna“ není na straně 79r, ale 79v, slunečnice není na straně 33r, ale 33v a rostlina připomínající chrpu není na straně 2v, ale 2r., atd.). Ale to jsou jen detaily, Voynichův rukopis zaslouží pro svou tajemnost a neuchopitelnost zároveň tu nejvyšší pozornost, hloubat nebo snít nad záhadnými obrázky může teď úplně každý a věřte, je to dobrá zábava a relax. V poslední době jsem shodou okolností četla pár depresivních knih, které člověku optimismu nepřidají, moje večerní chvilky s Voynichových rukopisem patří teď k těm milým setkáním, která mě naladí pozitivně.

Bohužel jsem knihou spíš zklamaný než nadšený. Hlavním důvodem je grafické zpracování knihy a hlavně neuvěřitelně diletantská práce s fotografiemi a jejich roztahováním/zužováním do nepřirozeného měřítka. Opravdu by byl takový problém zařadit do knihy několik rozkládacích listů? Je mi líto, 60/100