Voňavka

Wudy umí, o tom není pochyb. Jeho jazyk je rytmický a nápaditý. Verše z Kippenhoffova paradoxu či Proroka Schneidera připomínají volný proud dadaistického vědomí, jinde je zase cítit ticho a vážnost (Gertruda, Veronika, Vincent vyrazil do polí). A zajímavá je opakující se scénická stylizace smrti a transformace (Voňavka, Ikarova svatba), která dává sbírce podtext jakéhosi divadelního představení, v němž se nic nemyslí úplně vážně, ale všechno je důležité. Přesto se mi pořád dere na mysl, nakolik celá sbírka drží pohromadě. Některé texty na mě totiž působily jen jako poetické hříčky – a to mi přišlo málo.

Kdybych měl charakterizovat poezii RB tak by to byla trapnost. Trapná poezie v tom nejlepším slova smyslu a to nemyslím nijak pejorativně. Některé ty kousky se mi opravdu líbili, ale celkově těžko říct, je to záměr nebo to záměr není a je to jen takové to wernischovské a murrerosvské halabala psaní, které se vaří a tváří...