Vojna a mír

Román, jeho "příběhová část", je napsaný technicky perfektně, tam nemám, co bych vytkla (ta moje vrozená skromnost! ), zaměřím se proto jenom na kritizování samotného autora, především na jeho vnímání a rozlišování lidí. 1) ženské: pokud jsem dobře počítala, hraběnčičce Rostovové mohlo být neco přes čtyřicet, když ji popisoval jako "stařenu". U dámy, která v životě k práci ani nečuchla, se proto nedá ani předpokládat, že by byla nějak strhaná... Celkově vůbec mu ženy sloužily sice jako důležitý, ale pořád jen podpůrný sloupek, který je tu jen proto, aby se okolo něj navinul mužský příběh, o který tu přece jde. Budiž, to můžu přičíst způsobu myšlení v době vzniku díla. 2) kmáni: ať už jsme se potkali s kterýkoliv poddaným, většinou se jednalo o blahoslavené chudé duchem, přinejlepším o zbabělé vychcánky. Neříkejte mi, že se v celé širé Rusi nenajde mezi prostými nevzdělanými mužiky jeden přirozeně inteligentní člověk! Ale budiž, i to můžeme přičíst době vzniku knihy a stereotypnímu myšlení člověka v Tolstého společenském postavení. 3) cizinci: všichni účinkující cizinci, i ti ve službách cara, byli bez výjimky pitomci. Tento způsob myšlení, jakkoliv se mi může zdát nešťastný, je, jak víme, v Rusku nepodléhající době, nýbrž odvěký. 4) Rusové (rozuměj- šlechtici) a Kutuzov obzvláště: spravedliví, přirozeně moudří, a když už autorovi došly logické argumenty, tak nadáni nadpřirozenou schopností správného uvažování a konání ve správný čas na správném místě, důležitou pro správný chod dějin. A to je další dogma, kterým jsou dodnes všichni Rusáci odkojeni... S tím souvisí i autorova nehorázná přesvědčenost o vlastní pravdě, kterou předvádí v kapitolách filozofujících o hybných silách dějin. Neříkám, že nemá pravdu, ale ani že ji má. Podle mě je to všechno trochu složitější, než k čemu Tolstoj došel. Ano, vše souvisí se vším, všichni známe rčení o motýlu nebo šálku zeleného čaje, nicméně vliv na chod dějin můžeme semo tamo připsat i některé té významné osobnosti jako takové (a to i v případě, že to není Rus!). Vždyť i například Tolstoj sám přece navždy ovlivnil takovou světovou literaturu. A k samotnému příběhu. Pochopila jsem, že protagonisté měli být jen jakousi pomůckou k naroubování autorových myšlenek a kritiky doby a společnosti napoleonských válek. Tak to se mu povedlo dokonale, protože větší panoptikum zbytečných trotlů jsem už dlouho nenažila. Jen Děnisov (ten, co gáčkoval), se vymkl zpod kontroly, protože byl podezřele sympatický. A co se týče dějových twistrů, jak se tomu teďka říká, tak to klobouk dolů. Nikdy bych nečekala, kdo s kým nakonec skončil. Austenová hadr. Takže suma sumárum, adorovaný Lev Nikolajevič je u mě namyšlený fouňa s výjimečným talentem k psaní románů, bohužel ale hutně proložených předimenzovanými plky, psanými možná ale v dobré víře povzdělat soudobé čtenářstvo. Proto nemůžu víc než tři, i když cítím, že jsou z mé strany trochu namyšlené, ale co už. Howgh. P.S. Co mají všichni s těma postavama? Vždyť těch hlavnějších je tam všeho všudy asi jen patnáct! To svejch známejch neudržíte taky víc jak deset? ;-)

Literární Mount Everest, naštěstí příjemnější a zábavnější, než se zdá podle počtu stránek (tedy alespoň první část). Pokud má někdo z této knihy obavy, pak nemusí - stránky mizí samy a děj je tolik poutavý, že se čtenář nemá šanci na chvíli nudit. Propracovanost psychologie postav je precizní a zajímá mě, jak se vyvine v dalším díle.