J. Gregory Keyes je americký autor, který píše zatraceně dobrou fantasy. Vodní rod je toho příkladem. Přestože to na začátku na žádný velký zázrak nevypadá - lehce dětsky naivní příběh, rozehraný s vysokou mírou opatrnosti a postavami možná až příliš mladými a nezkušenými pro boj či romantiku - brzy se ukazuje, že autor klame tělem a ponor do jeho pozoruhodného světa, ovládaného Říčním bohem, může být těžce návykový a uhrančivý. Je neoddiskutovatelným faktem, že si vás příběh dospívající princezny Haži Jehd Ča´dun a pasteveckého bojovníka Perkara Kar Barka, už po pár kapitolách zahákne drápkem a po zbytek knihy vás už nepustí ani na chvíli ze svého objetí. Keyes nikde netlačí na pilu příliš hrubě, přesto jeho vyprávění nádherně graduje a srší dramatickými momenty. Tam, kde by se jiní autoři rozběsnili k nepříčetnosti v krvavých řežích, či se naopak sladkobolně rozplývali v milostných vzplanutích, si uchovává chladnou hlavu a současně i horoucí srdce. Výsledek takového přístupu je mimořádně povedený a měl jsem cukání přihodit i pátou hvězdu. A i když ji tam nevidíte, věřte, že se tam v pozadí pořádně tetelí a zardívá.

Knihu jsem si přečetla na základě vysokého hodnocení tady na databázi. Obálka, která vlastně vůbec nezobrazuje nikoho z knihy, mě spíš odrazovala a anotace také nepůsobila nijak zvlášť lákavě. Obsah mě ale příjemně překvapil. Hlavní postavy jsou velmi mladé, ale přitom je cíleno spíše na dospělého čtenáře. Heži je většinu knihy něco kolem 12 let, Perkarovi kolem 17. Dobré uvěřitelné zpracování je nejzřetelnější právě u Heži, která je předčasně rozumově vyspělá, ale zároveň zdaleka ne dospělá. V zásadě jsem ale v celé knize nenarazila na žádnou postavu, která by mi připadala špatně pojatá. Také popisy, lidí i okolí, jsou dobré. Samotný příběh nijak originální není. On je hrdina, ona je princezna v nesnázích. Originální je zpracování. Je to svět plný bohů a duchů. Takových bohů, kteří se podobají víc těm, které můžeme vidět spíš v japonské (nebo možná obecně asijské) tvorbě, než v mytologii starých Řeků nebo Egypťanů. Jsou dobře pojatí, zajímaví, neokoukaní. A přitom nejsou to jediné, co „Vodní rod“ nabízí. Některé pasáže se mi hůře četly, protože na mě působily velmi prvoplánově. Celkově mě více bavily kapitoly s Heži, které byly méně předvídatelné. Některé kapitoly s Perkarem mi připadaly spíš jako výplň, i když odůvodněná. Myslím si, že „Vodní rod“ může zaujmout jak fanoušky heroické fantasy, tak ty, kteří dávají přednost příběhům s tajemstvím.