Voda, která hoří

Ano, super kniha, kterou tenhle národ potřeboval, aby se trochu probral z uctívání neuctívatelného. Jsem ráda, že žiji v době, ve které žiji, že jsem poznala obě strany mince a mohu svým dětem říct- mluvte si co chcete, jeďte si kam chcete, žijte si ale čestně a ta, aby se za vás nemuseli předci stydět. Ale to není zásluha jednoho člověka, kterého naši rádoby dějepisci tak nezřízeně preferují. Je spousta lidí, co potichu a tajně šli proti straně a vládě , lidí dnes nepoznaných a zapomenutých , co žili za totality i s rodinami v podmínkách ne až tak lidských a po listopadu 89 se stáhli do ústraní, protože to nedělali pro to, aby byli slavní,,,,, Paní Vodňanská psala pravdu a nás z toho nejen mrazí, ale celkem i dost bolí hlava, jak jsme v davu volali- Císař má nové šaty....

Motto: Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet. Touhle větou paní Vodňanská uvozuje závěrečnou kapitolu své knihy. A já mám takový mlhavý dojem, že to je přesně ten důvod, proč tu knihu napsala. Aby si sama v sobě všechno uspořádala, pochopila, aby vše přijala a přestalo to bolet. Vlastně taková forma psychoterapie, kterou se pro tentokrát snažila pomoct sama sobě. Kniha se dá rozdělit na tři části a každou z nich hodnotím jinak. První třetina, kde vzpomíná na dětství a rané mládí a na svou rodinu, mě naprosto nadchla. Bylo mi to nesmírně blízké, zejména roky na vysoké a pak sedmdesátá léta, v mnoha situacích jsem se úplně viděla. Stejné naivní střevo, které mělo, nahlíženo ze zpětného pohledu, dost často neuvěřitelnou kliku a štěstí na lidi okolo sebe. Úplně chápu ty vnitřní zmatky a hledání se. Autorka mi v tu chvíli byla moc sympatická, souzněla jsem s ní. Bez rozmýšlení pět hvězd a dala bych klidně i šestou. Druhá část podle mě představuje gros psychoterapeutického procesu, kdy se autorka snaží vypořádat se vztahem k VH. Na jednu stranu chápu důležitost tohoto počínání pro ni samou, ale na druhou stranu si říkám, že většina z toho měla zůstat veřejnosti skrytá, protože je to vlastně jakoby součást osobní terapeutické složky pacienta a tedy podléhá lékařskému tajemství. Přiznám se, že touhle částí jsem prosvištěla jen letmo, abych neztratila kontinuitu. Četla jsem jen deníkové záznamy, autorčiny komentáře a z dopisů nezbytný zlomek, abych pochopila souvislosti, protože mě to jinak iritovalo. Ne proto, že bych si vytvářela okolo VH gloriolu a uctívala jeho nedotknutelnost, ale proto, že si myslím, že je určitá oblast, která by měla zůstat jen mezi těmi dvěma. Ostatním do toho nic není. A to platí pro každého, ať je to prezident nebo uklízečka. Dvě hvězdy, jedna za odvahu, druhá za upřímnost. Poslední část zachycuje období porevolučního okouzlení z toho, že je najednou „všechno možné“. Hledání sebe sama nabralo ten správný směr. Kniha tak v konečném důsledku vyznívá úžasně pozitivně a bez ohledu na to, že svět východních kultur, ve kterém se paní Vodňanská nakonec našla, mi moc neříká, jsem dočítala s pocitem, že jí to po všech těch životních peripetiích moc přeju a že je to mému naturelu velmi blízká, silná a charismatická osobnost. Tři zasloužené hvězdy. Sečteno, podtrženo, zprůměrováno mi tedy za celek vycházejí rovněž tři.