Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie

Ad II. vydání: Já vám nevím, nějak mě to sere. Ono se o knize vlastně nedá říct, že je špatná, naopak. Ale obsahuje toho tolik, co mi pije krev, že jsem byl na ní od začátku v podstatě nasranej. Vezměte si to - už úvod "děkujeme právní praxi". To je leitmotiv celé knihy. Je to absolutní pohrdání teorií, dogmatikou a metodologickým vyvozováním. Kniha je v podstat casebook a to ještě takový, který fantaticky obhajuje SDEU a všechny oponenty potřebuje zadupat do země. Malenovský je ten logicistní teoretik s hloupými dogmatickými argumenty (abych následoval příklad knihy (viz níže), mohl bych si tu kopnout třeba do Bobka, že mu závidí jeho hvězdnou kariéru, na kterou sám zdaleka nedosahuje; mimochodem, já Malenovského upřímně nerad, je to arogantní parchant, ale to, že se pokouší argumentovat dogmaticky a systematicky je zrovna jediná věc, kterou je mu lze přičíst k dobru, jakkoliv s ním lze na jednotlivých bodech nesouhlasit), ÚS je chaotický a nekoncepční (to říkají tváří v tvář SDEU!) a vlastně kdokoliv, kdo se pokouší kritizovat SDEU za jeho vlastní slabou argumentační schopnost je v podstatě zrádce a bestie se slabými argumenty. Přitom autoři nabízejí vlastní solidní argumentační struktury jen výjimečně, obyčejně si vystačí s "SDEU konstatoval". Argumentační struktura knihy je vůbec dosti rozvolněná. Pro autory je naprosto nedůležité, jestli je právo systémové, koncepční a konzistentní, jestli jako systém opravdu funguje. Vše je pro ně pragmatické. Podivejte, já jsem velký zastánce pragmatické funkce interpretace, jsem objektivista a funkcionalista. Ale ignorovat objektivní vady systému, ve kterém si SDEU pomocí effet utile vymyslí zcela nové strukturální komponenty právního řádu jako celku, to je prostě hloupé. Což autoři, mimochodem, nepřipustí ani jednou. Nejvstřícněji se ke kritice staví mlčením (viz přímá účinnost zásad, kde vyjmenují některé kritické poznámky, na ničí stranu se však nepřikloní). Klasická ukázka fanatické obhajoby SDEU se nalézá na s. 180. Potom, co třikrát vyčetl Ústavnímu soudu nedostatečnou argumentaci vrhá se tu autorství na obhajobu historického van Gend en Loos. Tam, kde je ÚS frustrován a chová se mstivě, SDEU činí "hodnotové soudy" bez ohledu na naprosto stejnou absenci racionální argumentace. Mimochodem, dopouští se tu naprosto nepochopitelné argumentace, že nějaký článek smlouvy by neměl být relevantní pro systematický výklad, protože se do smlouvy dostal v pozdní fázi legislativního procesu. Co je to za nesmysl? Autoři naprosto zaměňují systematický výklad (pro který je legislativní proces přirozeně irelevantní) a jakousi pochybnou variaci na historický výklad legislativním postupem. Tak tohle všechno mě sralo. Práce v podstatě představuje rezignaci na dogmatiku a jediné co jí zajímá je, jestli neuvěřitelně složitý, nesmyslný a nekoncepční systém dovede jakž takž fungovat. A pozor, já jsem milovník EU, já chci unitární a silnou EU, já chci silný SDEU. Ale musí to dávat smysl. Mít rád SDEU a jeho přístup k integraci je jedna věc, to nám ale nemůže bránit být k němu kritický. A ono je k čemu být kritický. Na straně druhé. Ona je to objektivně nadstandardně dobře napsaná knížka, která mechanismy působení evropského práva na národní praxi popisuje zdaleka nejkomplexněji v našem prostředí, ze které se opravdu je lze dozvědět nové a zajímavé věci. Sice mě trochu irituje absence metodologických pasáží a na většinu podaných informací se dá odpovědět "Ano, ale co mám dělat?", ale to už je asi skoro jedno. Je to každopádně jedna z lepších prací na téma práva EU, která v ČR vyšla a jakkoliv mi vadí koncepčně, lze ji asi doporučit věcně, pokud vás zajímá téma přednosti evropského práva, téma jeho přímého účinku, nepřímého účinku, náhrady škody (kapitola, kterou jsem s klidem přeskočil) a ochrany lidských práv.